Papoušci jsou mimořádně chytří domácí mazlíčci. Pořídit si žaka šedého jsme se rozhodli, když jsme šli do penze. Těšili jsme se, jak ho naučíme mluvit a zažijeme společně spoustu legrace.

Pepíčka jsme dostali od chovatele, který mláďata ručně dokrmoval, takže byl zvyklý na lidi a už za pár dní se s námi spřátelil. Pepíček byl zvídavý, nic mu neuniklo.

Cokoli se u nás dělo, musel u toho být, vždycky přišel se svojí troškou do mlýna. Strašně rád se mazlil, miloval drbání na hlavičce a na zádech. Byl u nás už asi pět let, když jsme museli odjet na pohřeb jedné kamarádky.

Děti nám slíbily, že ho dojdou nakrmit, pohrají si s ním, prostě postarají se, aby se měl co nejlépe. Já jsem ale stejně měla špatný pocit, obvykle jsme ho samotného déle než pár hodin nenechávali. Když jsme se vraceli z pohřbu, viděli jsme stát před domem syna s dcerou.

Nerad byl sám

Dcera byla ubrečená, hned mi blesklo hlavou, že se asi muselo stát něco s Pepíčkem. Jenže to, co jsme se dozvěděli, překonalo naše nejhorší představy. Během naší nepřítomnosti se k nám někdo vloupal. Čert vem peníze a šperky, nejhorší bylo, že zmizel Pepíček.

Nechápali jsme, proč někdo ukradl papouška. I když pravda je, že cena ochočených žaků je dost vysoká. Bylo to bezcitné a surové. Žakové jsou zavislí na svých lidech. Ani jsem si nechtěla představovat, co chudáček Pepíček musí bez nás prožívat.

Policisté nám moc nadějí nedávali. Celá rodina jsme alespoň objížděli chovatelské burzy, obcházeli zverimexy, prohlíželi inzeráty. Všechno bylo marné. Po půl roce jsme se začali smiřovat s tím, že Pepíčka už neuvidíme. O tom, co s ním asi je, jsme raději nemluvili.

Prokletí zloději

Pak ale jednou dopoledne zazvonil telefon. Volali policisté, že zadrželi zloděje, co nás vykradli. A v jejich bytě našli papouška. Jeli jsme si pro Pepíčka na služebnu.

Když jsem ho uviděla, bylo mi, jako bych dostala ránu pěstí. Hlavičku měl svěšenou, peří vytrhané, byl apatický a špatně dýchal. Z policejní stanice jsme zamířili na veterinu. Náš pan doktor byl strašně rozčílený, když viděl, co se stalo.

Řekl že bude zázrak, když se papoušek dá do pořádku. Trvalo to několik měsíců a spoustu úsilí. Zrovna jsme seděli u večeře, když se z klece ozvalo váhavé „Ahóoój… ahóóój“.

Překvapením jsme strnuli, Bylo to poprvé, co Pepíček promluvil, od doby, co se k nám vrátil. Tak šťastní jsme už dlouho nebyli. Ráno jsme vstávali s tím, že je vše, jak má být. Ale byla to jen krátká chvíle štěstí. Pepíček totiž ležel na podlaze klece mrtvý.

Ztratili jsme dobrého kamaráda a jen ten, kdo to také zažil, ví, jak to bolí. A to, co se stalo večer před oním smutným ránem, si nedokážeme vysvětlit jinak, než že se s námi Pepíček chtěl rozloučit.

Anna (68), Třebíč