Naše Jitka byla číslo. Od mala byla takové malé torpédo. Neposedná, copatá rošťanda. Každé prázdniny trávila se mnou na chalupě.

Chodily jsme se k řece koupat, do lesa sbírat houby a borůvky, jezdily na kole, a když pršelo, šily jsme oblečky na panenky. Jitunka byla vnučka do nepohody. Ačkoliv to byla holčička, která chodila na základní školu, byla to pro mě parťačka.

Bylo to zlatíčko

Měla jsem ještě dva vnuky. Byli taky skvělí, ale už odrostlejší. Prázdniny už trávili sami. Jitunka byla takový rodinný benjamínek. Všemi obletovaná, přitom hodná a poslušná. Moje dcera Stáňa s manželem Jardou na ni byli moc pyšní.

Na gymnáziu se kromě pečlivého studia věnovala atletice a tím si vybíjela svou bezbřehou energii. Vyhrávala republiková mistrovství. Potom se dostala na medicínu. Vlastně byla úspěšná ve všem, na co sáhla.

Byla svědomitá studentka a všichni jsme věděli, že z ní jednou bude skvělá zubařka, což byl její sen, za kterým si šla. Na její dvacáté narozeniny jsme se všichni těšili. Naplánovali jsme na chalupě velkou rodinnou sešlost.

Stáňa s Jardou měli pro svou úspěšnou dceru velké překvapení. Dostala od nich malé auto. Řidičák si udělala hned v osmnácti, a jak mohla, půjčovala si auto svých rodičů. Nyní měla vlastní. Jitka byla nadšená. Její radost v očích všichni s nadšením sledovali.

Zastavil ji strom

Jitka mohla jezdit do školy autem, přeci jen to měla do Prahy autobusem přes hodinu. Ušetřilo jí to dost času v jejím nabitém programu. O víkendech jezdila za mnou na chalupu nebo s kamarádkami do přírody.

Nové auto si užívala. Dávalo jí, jak sama říkala, svobodu a rychlost. Stíhala medicínu, atletiku a ještě časté brigády. Chtěla se osamostatnit a najít si vlastní bydlení.

Jednoho deštivého odpoledne na cestě od kamarádky však dostala smyk a auto se stalo neovladatelným.

Zastavilo se až o strom. Jitunka měla vážnou nehodu. Přiletěl pro ni vrtulník. Měla zlomenou páteř. Prožívali jsme příšerný strach, aby neměla zasaženou míchu. Štěstí v neštěstí bylo, že mícha poraněná nebyla a Jitunce nehrozilo ochrnutí.

A hlavně, že ošklivou nehodu přežila. Okamžitá operace ale byla nutná. V nemocnici strávila dva měsíce a pak ještě půl roku v rehabilitačním centru.

Vinili sami sebe

Stáňa s Jardou vzali její nehodu za svou vinu. Oni jí dali auto. Oni jí dali ten nebezpečný nástroj do ruky. Vždyť ji tím málem zabili. Když byla Jitka z nejhoršího venku, Stáňa se zhroutila a skončila na psychiatrii.

Neunesla tíhu viny. Nenechala si vysvětlit, že je to souhra náhod, osud, možná i nějaké výstražné znamení, ale určitě ne její vina. Po měsíční hospitalizaci na psychiatrickém oddělení musela stejně užívat antidepresiva, alespoň už byla v domácí péči Jardy.

Ten, jako silný chlap, se snažil rodinu držet pohromadě svým optimismem, ale taky mu to vždy nešlo. Jejich dcera málem přišla o život, žena se zhroutila a on měl být ten, kdo všechno vydrží. Občas jsem měla strach i o něj.

Změnila se

Velmi pomalými krůčky se stav Jitky zlepšoval. Na rehabilitacích v Kladrubech měla skvělou péči, seznámila se s mladými lidmi a jejich někdy mnohem horšími osudy. Utříbila si priority a byla vděčná za to, že zůstala živá.

Viděla se ale na novém začátku. Věděla, že až se jen trochu zotaví, vrátí se do školy ke svému studiu medicíny. To byl její cíl, který hnal uzdravování dopředu. Cvičila, řídila se radami lékařů, a chtěla se co nejdřív vrátit ze sanatoria domů.

Se sportem byl prozatím konec, ale kdo ví, třeba za pár měsíců bude schopná zase běhat jako laňka. Jitka se po návratu domů trochu zpomalila. Už nepotřebuje u všeho být a všechno stihnout.

Je ráda, že bydlí s rodiči, že může dohlížet na mámu, pomáhat rodičům a oni zase jí.

Nežene se za prací a za osamostatněním. Od té doby je skromnější. Na sešrotované auto už nechce ani pomyslet. A vypadá to, že bude dlouho trvat, než si vůbec do nějakého sedne.

Jana K. (66), Český Brod