Je dobré mít partnera, který dokáže zabezpečit rodinu, ale pokud je to z jeho strany jediná věc, začne to časem vadit.

S Martinem jsem prožila klasický vztah: dva roky chození a sbližování, velké plány a potom svatba. Věřila jsem, že jsem v něm našla životní oporu. Po určité stránce to tak opravdu bylo. Nikdy jsme neměli nouzi, manžel vydělával spoustu peněz. O syna a dceru, které jsme přivedli na svět, jsem se ale musela starat sama.

Navenek to vypadalo dobře

Vadilo mi, že Martin tráví více času se svými rodiči a kamarády než s námi.  Z bývalého domova to měl i blíže do práce, takže se stávalo, že v rodném domě přespal. Naše manželství se stávalo takzvaně víkendovým. Pouze v sobotu a v neděli jsem si připadala, že mám kompletní rodinu.

Přála jsem si, aby se nám manžel víc věnoval, ale jak léta utíkala, spíš se to všechno zhoršovalo. Před dětmi jsme ale zachovávali dojem, že je náš vztah v pořádku.

Ani kamarádkám jsem se nesvěřila se svým trápením. Svým způsobem mi i záviděly, že nemusím Martinovi denně posluhovat a hádat se s ním.

Připadala jsem si čím dál tím víc sama. Zdálo se mi, že mi život protéká mezi prsty. Občas jsem kvůli tomu měla i plačtivou náladu, ale vždy tak, aby mě nikdo neviděl. O rozvodu jsem nepřemýšlela, sama bych to finančně neutáhla.

Štěstí jsem našla v cizině

Poté, co děti dospěly a opustily rodné hnízdo, rozhodla jsem se konečně, že mám nejvyšší čas něco změnit. Díky jedné kamarádce jsem si našla práci v cizině.

Nejen že jsem si tam dokázala vydělat slušné peníze, ale navíc jsem tam potkala muže, který se do mě zamiloval.

Poznala jsem úplně jiný typ vztahu, než jaký jsem do té doby zažívala v manželství. Po návratu do Prahy jsem se rozvedla, šlo to kupodivu hladce. Po boku nového partnera jsem konečně začala žít tak, jak jsem si to vždy představovala.

Hodně cestujeme, trávíme spolu většinu času, máme spoustu společných zájmů. Nelituji toho, co mi předtím uteklo, protože jsem se obětovala pro děti. Skutečnou radost ze života mám ale až po padesátce.

Alice T. (56), Praha