Stalo se to na vesnickém tanečním večeru.

Nejhezčí kluk z městečka si tam přivedl neuvěřitelně nepříjemnou slečnu. Příběh o tom, jak jsme s manželem spolu začali chodit, je v naší rodině oblíbený. Děti, když byly malé, ho slyšely stokrát, ostatní příbuzní zrovna tak.

Každému se líbil. A dcerám jsem vždycky říkávala: „Když se budete chovat jako ta protivná slečna z příběhu o tom, jak jsme se s tatínkem seznámili, tak se nevdáte. Nikdo vás nebude chtít.“ Ale abych nepředbíhala.

Srozumitelnější bude začít vyprávět ten příběh pěkně od začátku. Pokaždé v červnu přijela do našeho městečka pouť a v sobotu večer se konala ve velkém sále v hospodě slavná pouťová zábava. Přišli úplně všichni, a dokonce oblečení ve svátečním.

Ne každý si pod pojmem „sváteční“ představil právě ten nejvhodnější oděv, ale stačilo, že vyvinul alespoň snahu. Dodnes si pamatuji, že mi máma pro tuto příležitost ušila nové letní květované šaty.

Oblékla jsem si je a okouzleně jsem se prohlížela v zrcadle. Přišla se podívat i babička a povídá: „Simonko, ty jsi jako obrázek.“ Byla jsem velice mladá, ještě jsem ani nedostudovala střední školu.

S růžovou mašlí ve vlasech V růžových šatech s bílými kvítky a s růžovou mašlí ve světlých vlasech jsem se v klubku kamarádek ubírala letním podvečerem k hospodě nad řekou.

Byla vyzdobená vevnitř i venku, do altánku někdo pověsil barevné lucerničky, v tanečním sále se stoly pyšnily novými ubrusy a malými vázičkami, v každé z nich byla růžička.

Muzikanti ladili nástroje. Nálada v sále i venku před hospodou byla slavnostní. Ti šťastnější, kterým už bylo osmnáct, hrdě třímali v rukou půllitry. Sedly jsme si s kamarádkami k velikému stolu. Hned jsme si objednaly litrovku vína Cechovní pohár, pro zlepšení nálady.

Sál se rychle zaplňoval, každý si sedal, kde bylo místo. K našemu velkému stolu zamířil místní krasavec Luboš s přítelkyní. Něco jako by ve mně zavzdychalo. Luboš se mi odjakživa líbil, myslela jsem si na něj už jako malá holčička.

Bylo to beznadějné. Nevšímal si mě. Teď si k našemu stolu, kde zbývaly jediné dvě volné židle široko daleko, přivedl neznámou černovlasou krásku. Zdejší nebyla, nikdo ji neznal. Ale krásná, až srdce usedalo.

Jako vlčí mák Jenže když promluvila, zamrazilo vás v zádech. Měla útočný, hluboký hlas generála ve středních letech. Všechny dívky u stolu zatajily dech. Odehrávalo se tu zvláštní divadlo. Luboš trochu pobledl, když vycítil všeobecnou pozornost.

Chtěl se atraktivní neznámou dívkou pochlubit celému městečku, ale pozvolna se mu to vymykalo z rukou. „Co si dáme?“ tázal se Luboš své půvabné společnice. „Limonádu,“ štěkla na něho.

Zbytek stolu ztichl jako pěna. Předtím jsme štěbetaly, ale tohle bylo tak zajímavé, že by byl slyšet špendlíček ze šitíčka, kdyby upadl. Zrovna sem spěchal číšník, a tak na něho Luboš zavolal: „Prosil bych limonádu a pivo.

“ Rozpoutala se bouře. „Žádný pivo!“ syčela rozčilená černovláska, náhle podobná divoké kočce. A pokračovala: „Dopadl bys jako strejda. Všechny peníze rozházel, propil barák, skončil v zahradním domku a tvrdnou mu játra.

Na pivo zapomeň.“ Vzhlédla k obsluhujícímu a drsně pravila: „Dvě limonády.“ Ten poslušně odklusal. Luboš, předtím bledý, zčervenal jako vlčí mák. Nezmohl se ani na slovo.

Pochopil, že kdyby něco řekl, divoká společnice by ho snad roztrhala, což by trapnou situaci jen podtrhlo.

Dívat se je zakázáno Zatímco my holky u stolu (byly jsme čtyři) jsme si pouťovou zábavu užívaly, Luboš s černovláskou, která se jmenovala Iveta, nevypadali, že by se dobře bavili.

Oba upíjeli limonádu, a tak se Luboš ještě ke všemu stal terčem zlomyslných pohledů kamarádů z městečka, protože jediným zletilým mužem, který tu seděl u limonády, byl právě on.

Černovláska hlídala i jeho pohledy. Byla jsem svědkem scény, kdy na něho vrčela: „Kam to koukáš? Okamžitě přestaň tak zírat na tu couru!“ Stalo se to ve chvíli, kdy se kolem prodírala se skleničkou vína na svou dobu odvážně oblečená blondýnka: měla mimisukni a tričko s vykrojenými zády, nejspíš dovezené ze zahraničí.

Každý se na ni díval už pro ten netradiční oděv, jen Luboš to měl zakázané. Připadalo mně, že ta generálská dívka to už vážně přehání. Tady v městečku se Lubošovi holky vrhaly k nohám.

Zřejmě jsme pro něj nebyly dost dobré, a tak si pořídil tuhle nesnesitelnou velitelku.

Pokud se chtěl pochlubit, nepovedlo se mu to. Jako siréna Ani tancovat s ním nešla. Když ji poprosil o tanec, vyjekla: „Nebudu tady nikomu dělat kašpara!“ A tak tam vedle sebe seděli, ucucávali limonádu, on se tvářil ztrápeně, ona znuděně.

Nedalo nám to, my holky z městečka jsme milovaly humor, a tak jsme Lubošovi objednaly velký rum. Když ho před něj obsluhující s úsměvem postavil, dívka se rozječela jako siréna: „To jsme si neobjednali.

Luboši, ihned ten rum vrať!“ Umíte si představit ty salvy smíchu u našeho stolu i u těch okolních. Luboš rum nevrátil, naopak, rychle jej do sebe hodil. „No teda!“ vykřikla dotčeně dívka. „“Dopadneš jako strejda!“ U vedlejšího stolu někdo řekl polohlasem: „Pořád lepší, než kdyby chodil s tebou.

“ Dívka to slyšela a úplně zežloutla. Jako mávnutím proutku zošklivěla, připomínala najednou zlou čarodějnici z pohádky. Poslední tečku udělala jedna z mých kamarádech, která směrem k Lubošovi povídá:

„Luboši, nešel by sis zatancovat?“ Dodnes nevím, zda by Luboš býval odmítl, anebo souhlasil.

Než stačil odpovědět, jeho černovlasá společnice vyskočila a zařvala: „Na tohle už nemám nervy!“ Popadla kabelku zavěšenou na židli a práskla za sebou dveřmi. Luboš vypadal jako opařený. „Poděkuj bohu, že je pryč,“ řekly jsme mu málem všechny najednou.

Ale on přesto nepůsobil šťastně. Asi mu na té krasavici hodně záleželo. Černovláska zmizela Pak hráli Holky z naší školky a úplně všichni se vrhli na parket. Luboš ne, objednal si pivo a půlku ho vypil snad během vteřiny.

Také jsem zůstala sedět a povídám: „Hele, ta holka byla ale protivná!“ On jen pokrčil rameny. Během další vteřiny pivo dopil a zeptal se, jestli bych nešla tancovat.

„Proč ne, já ze sebe kašpara udělám docela ráda,“ zazubila jsem se při vzpomínce na černovlásku, která prosbu o tanec tak příkře odmítla.

Zrovna hráli pomalou písničku. Uvědomila jsem si, že se mi Luboš líbí už celé roky. Jenže co když letí na dívky typu generál? Taková jsem tedy doopravdy nebyla, každý v městečku by vám to potvrdil. Po půlnoci mě doprovodil domů.

Měla jsem pocit, že ho zajímám. On mě tedy zajímal velice. Černovláska zmizela v propadlišti času a já jsem otěhotněla tak rychle, že jsem si musela odložit maturitu.

To nebylo příjemné, dobře jsem si všimla, že lidé v městečku mě pomlouvali, prý jsem to nedotáhla ani k maturitě.

Vytřela jsem jim zrak. Zkoušku z dospělosti jsem udělala dodatečně, a po Kristýnce se rok nato narodila Verunka. Byli jsme krásná rodina, jako na výstavu. Občas jsem si říkala, kde že je asi ta zlá černovláska.

Nebýt jí, zřejmě bychom se s Lubošem nedali dohromady. Ale už jsem ji nikdy neviděla. Luboš tvrdí, že byla zdaleka. Možná jsem jí měla poděkovat, ale myslím, že tak protivná slečna jako ona by o žádné díky nestála.

Simona Ch. (54), Karviná.