Nejprve jsem prožívala krásnou lásku, pak vše najednou skončilo.

Je mi šedesát let, mám hodného manžela, dvě dospělé děti a tři vnoučata. Když se mě ale někdo zeptá, na jaké léto nejraději vzpomínám, vždycky se mi vybaví jedny prázdniny v Maďarsku.

Bylo mi tehdy devatenáct a vůbec jsem netušila, že člověk může během několika týdnů prožít tolik štěstí i bolesti zároveň.

Měl ten nejkrásnější úsměv

Bylo to v létě roku 1985. S nejlepší kamarádkou Janou jsme si po dlouhém přemlouvání rodičů vybojovaly dovolenou v kempu u Balatonu. Připadaly jsme si dospělé a svobodné.

Celé dny jsme se koupaly, opalovaly a večer chodily na promenádu plnou hudby, stánků a mladých lidí z různých zemí. Právě tam jsem ho poprvé uviděla. Jmenoval se Tomáš.

Byl o dva roky starší než já, vysoký, opálený a měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Seděl s partou kamarádů u stánku se zmrzlinou a několikrát se na mě podíval. Samozřejmě jsem dělala, že si ničeho nevšímám, ale Jana mě okamžitě prokoukla.

Poznala, že se mi Tomáš líbí. Ještě ten večer nás oslovil. Nejdřív jsme si jen povídali, potom jsme se začali scházet každý den. Chodili jsme podél jezera, půjčovali si šlapadla a dlouhé hodiny si vyprávěli o svých snech.

Byla to moje první opravdová láska. Když mě jednou při západu slunce políbil na molu, měla jsem pocit, že nic krásnějšího už mě v životě nemůže potkat.

Dlouho jsem se s tím srovnávala

Poslední večer jsme seděli na břehu a oba věděli, že se blíží rozloučení. Slíbili jsme si, že si budeme psát a že se po prázdninách určitě uvidíme. Věřila jsem tomu celým srdcem. Jenže život měl jiné plány.

Po návratu domů jsem čekala na dopis, ale žádný nepřišel. Napsala jsem tedy já, nic se však nestalo Poslala jsem ještě jeden dopis a pak další. Každý den jsem běžela ke schránce s nadějí, která se nenaplnila.

Cítila jsem se zoufalá a hlavně zraněná. Nechápala jsem, proč se mnou strávil tak krásné chvíle, když na mě potom úplně zapomněl. Trvalo mi dlouho, než jsem se přes to přenesla. Nakonec jsem si řekla, že to byla jen letní známost a že musím jít dál.

O několik let později jsem poznala svého budoucího manžela. Vzali jsme se, založili rodinu a Tomáš zůstal jen vzpomínkou, která se čas od času vynořila při pohledu na fotografie z mládí. A pak přišlo překvapení.

Všechno se vysvětlilo

Bylo mi padesát šest let, když jsem na třídním srazu bývalých spolužáků zaslechla známé jméno. Jeden z přítomných znal Tomáše a ukázal mi jeho fotografii na telefonu. Poznala jsem ho okamžitě. Několik týdnů nato mi přišla zpráva.

Psalo se v ní jen, že pokud jsem to opravdu já, rád by se mi po letech omluvil. Sešli jsme se v malé kavárně. Byla jsem nervózní jako mladá holka. Když přišel, viděla jsem před sebou muže s prošedivělými vlasy, ale stejným úsměvem.

Tehdy jsem se konečně dozvěděla pravdu. Moje dopisy nikdy nedostal. Krátce po návratu z Balatonu se jeho rodina přestěhovala a pošta se ztratila. On mi psal také, ale ani jeho dopisy ke mně nedorazily.

Několik měsíců jsme se oba marně snažili navázat kontakt, až jsme nakonec oba uvěřili, že ten druhý ztratil zájem. Seděli jsme proti sobě a najednou zmizela otázka, kterou jsem si nesla čtyřicet let. Nešlo o velké drama ani zradu.

Jen o nešťastnou shodu okolností. Povídali jsme si celé odpoledne. O dětech, o manželstvích, o životě. Oba jsme byli šťastně zadaní a ani jeden netoužil vracet čas.

Přesto bylo krásné vědět, že naše tehdejší city byly skutečné. Domů jsem odcházela s pocitem zvláštního klidu. První láska nemusí trvat celý život, aby byla důležitá. Někdy stačí jedno léto, které nám navždy zůstane v srdci.

Olga K. (60), Ostrava