Manžel a zeť se rozhádali tak, že trvalo dva roky, než se nám je podařilo dát dohromady.

Když si kdysi naše dcera Lenka přivedla domů svého budoucího manžela, zdálo se, že Štěpán do naší rodiny skvěle zapadne. Mně se zamlouval, protože na rozdíl od kluků, se kterými dcera chodila předtím, byl vstřícný, upřímný a usměvavý. Dobře si nejprve porozuměl i s Mirkem, mým manželem.

Pomohli jsme pak mladým naplánovat svatbu, která dopadla nádherně. Měli jsme radost z vnoučat: během dvou let dcera porodila chlapečka a holčičku. Takhle ideální ale bohužel rodinné vztahy napořád nezůstaly. Někdy stačí maličkost, jedna nesmyslná hádka – a všechno se pokazí.

Oba na sebe křičeli

Můj muž si vždycky zakládal na tom, že rozumí svému řemeslu. Byl automechanikem, za kterým si jezdili opravovat auta lidé z širého okolí. Jednoho dne jsem zaslechla křik z garáže.

Na něco takového jsem nebyla u nás zvyklá, takže jsem se šla hned podívat, co se děje.

Manžel a Štěpán stáli proti sobě jako dva rozčepýření kohouti a prudce si vyměňovali názory. Nechápala jsem přesně, o co jde, bylo ale jasné, že se jednalo o něco technického. Jak byli oba v ráži, došlo i na ostřejší slova.

Bála jsem se do hádky zasáhnout. Všechno to skončilo tak, že Mirek na našeho zetě křičel, ať táhne a už se u nás víckrát neukazuje. A Štěpán na to odpověděl, že tím si může být můj muž jistý.

Zákopová válka

Volala jsem pak večer Lence, abych s ní probrala, co se stalo. Dcera pochopitelně stála při Štěpánovi a na svého otce byla naštvaná. Přála jsem si, aby se to všechno co nejdříve vyřešilo. To se ale bohužel nepodařilo. Přistihla jsem se dokonce, jak i já na Lenku zvyšuji hlas.

Ona nakonec sama ukončila hovor. Byla jsem z toho nešťastná, ale věřila jsem, že horké hlavy vychladnou a věci se zase vrátí do normálního stavu. Bohužel k tomu nedošlo. Nastalo něco jako zákopová válka. Mladí s námi přestali mluvit, což mi bylo moc líto i kvůli vnoučatům.

Zlepšilo se to potom jen částečně. Lenka souhlasila, abych se u nich občas zastavila. K nám ale se Štěpánem chodit odmítala. Oba rozhádaní muži si dál tvrdohlavě stáli na svém a odmítali vyjít vstříc zpátky k rodinné pohodě. Takhle se to táhlo dva roky. Pro mě to znamenalo i dvoje smutné Vánoce.

Štědrovečerní oběd

První kroky ke smíření přišly ze strany Štěpána. Viděla jsem na něm, že mu už daný stav nevyhovuje a rád by vše napravil. Bylo na něm ale vidět, že se obává Mirkova postoje, který by mohl zůstat nezměněný.

Blížily se opět Vánoce a já jsem si moc přála, aby tentokrát už byla rodina pohromadě, jako tomu bývalo kdysi.

Proto jsme s Lenkou vymyslely plán. Spočíval v tom, že uděláme na Štědrý den společný oběd v restauraci – ale tak, aby o tom dopředu můj muž ani Štěpán nevěděli. Objednaly jsme stoly vedle sebe.

Vymyslely jsme to tak, že nejprve přijdu já s Mirkem a asi čtvrt hodiny po nás dcera se zetěm a vnoučaty.

Věděla jsem, že jak se jednou manžel usadí u stolu, bylo by mu hloupé se zvednout a demonstrativně odejít. V opačném případě, kdybychom přišli na místo my jako druzí, hrozilo, že by se otočil a šel pryč.

Jak jsem pak seděla s Mirkem u stolu a blížila se chvíle, kdy přijdou mladí, byla jsem hodně nervózní. Na manželovi jsem pak viděla, jak je překvapený, když se objevila dcera s rodinou. Kupodivu zůstal sedět a tvářil se jakoby nic.

Pochopila jsem, že i on už si dlouho přál usmíření, ale falešná hrdost mu bránila udělat první krok. Ten Štědrý den nakonec dopadl nádherně a já na něj dodnes vzpomínám s dojetím. Manžel a zeť si pak všechno vyříkali a od té doby už měli vždy jen pěkný vztah!

Eva L. (59), Liberec