Naše jediná dcera nemohla mít vlastní děti a stala se pěstounkou pěti sourozenců. Po několika letech přišla o život při autonehodě. Stáli jsme před rozhodnutím, zda se o nevlastní vnoučata postaráme, či zda je pošleme do dětského domova.

Naši jedinou dceru jsme si pořídili velmi pozdě. Dlouho jsem se léčila a nečekané těhotenství jsem považovala za zázrak. Narodila se nám holčička, malá a dost neduživá, ale my ji s manželem vypiplali a užívali si každého jejího úsměvu.

Měla jich pro nás nepočítaně. Snad se nám chtěla odměnit za všechnu péči a probdělé noci.

Chtěli jsme si užívat

Dcera se stala zdravotní sestrou a my mysleli, že už máme nejhorší za sebou. „Holka je z domu, teď je řada na nás,“ řekl jednou tak nějak slavnostně manžel a předal mi obálku s dvěma poukazy do lázní.

Ne na nějaké procedury, na to jsem ani jeden nebyli, ale jen na pobyt a také plnou penzi. Abych nemusela vařit! Oba jsme byli tenkrát čerstvě v důchodu a neměli co dělat. Nějaké extra koníčky jsme nepěstovali a pejska nebo kočičku jsme také neměli.

Doma nás nic nedrželo. Dcera se vdala, ale na dítě čekala marně. Během několika let podstoupila snad všechna vyšetření, která existovala. Nakonec se rozhodla, že se stane pěstounkou. Její manžel byl ale kategoricky proti. Bránil jí podat žádost o děti a začal si s nějakou jinou.

Pět nových vnoučat

„Rozvádím se,“ oznámila nám jen tak mimochodem a dodala: „Ale nějaké dítě dostanu, sociální pracovnice mi to slíbila!“ V první chvíli jsem nevěděla, co má té svojí tvrdohlavé dceři říct.

Litovat rozvodu, pochválit ji za její rozhodnutí, nebo ji od něho zrazovat? Mirka si ale stála za svým. Netrvalo dlouho a přivedla nám ukázat Evičku. Malou roztomilou holčičku, do které jsme se okamžitě zamilovali.

K ní přibyla naprosto nečekaně její sestra Zina a potom Eliška. Dcera musela zůstat doma. Postarat se o tři holčičky nebylo jen tak! Neuplynul ani rok a k sestrám přibyli ještě dva bratři. Byli jejich nevlastní a matka je kdysi nechala u sestry na Slovensku.

Sociální pracovnice je „objevila“ až dodatečně. Byli skoro o pět a šest let starší než Evička. A tak měla najednou doma dcera pět dětí. Třináctiletého Lukáše, o rok mladšího Luďka, téměř sedmiletou Evičku a její dvě mladší sestry Zinu a Elišku.

Tragédie nám obrátila život naruby

Pomáhali jsme jí, jak to jen šlo, ale radost jsme z toho moc neměli. Kluci zlobili, mluvili sprostě a neustále pošťuchovali svoje sestry. Asi za to nemohli, vyrůstali v dost otřesných podmínkách, ale my viděli, jak je dcera udřená a občas i nešťastná.

„Mami, asi to nezvládnu. Ale přece ty chudáky nevrátím? Občas by potřebovali pořádný výprask, ale to se dneska nesmí. A na nějaké domluvy vůbec nereagují. Jen se mi vysmívají!“ povzdychla si a hned mě porosila, abych nic neříkala manželovi.

Nesl tu situaci ještě hůř než já. V jeho očích byli kluci delikventi, kteří by zasloužili polepšovnu, a ne péči naší hodné a obětavé dcery! Byli jsme zrovna se všemi pěstounskými vnoučaty v ZOO, když mi v kapse zazvonil telefon.

„Vaše dcera měla vážnou autonehodu!“ ozvalo se. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že se stalo to nehorší, co se mohlo stát. Mirka je určitě mrtvá!

Museli jsme se rozhodnout

Bohužel jsem se nemýlila. Po příjezdu do nemocnice už na mě čekal lékař a vysvětlil mi, že ji už nešlo zachránit. Po střetu s kamionem byla na místě mrtvá. Manžel se po té hrozné zprávě úplně složil.

Bylo nám oběma čerstvých sedmdesát, ale najednou jsme vypadali snad na sto. Neuplynulo ani pár dní, když k nám přišla sociální pracovnice. Bydleli jsme s dětmi v dceřině bytě kvůli místu, náš byt byl pro tolik dětí příliš malý.

Ani se nezula, prolétla dětské pokoje a hned spustila: „Už nejste nejmladší a péči o tolik dětí těžko zvládnete. Můžeme se hned domluvit na termínu, kdy je odvezu do dětského domova.

Nebude jim tam nic chybět, nemusíte se bát!“ Pohlédla jsem na manžela, ale ten tu ženskou ani nevnímal.

Byl duchem mimo. Zato děti vše bedlivě poslouchaly za dveřmi. Když uslyšely, že u nás nezůstanou, spustily křik: „Tak to ne, my chceme zůstat u babičky a dědy!“

Zatím všechno zvládáme

Sociální pracovnice jen pokrčila rameny a špitla: „Zavoláme si!“ Po jejím odchodu zavládlo mrazivé ticho. Děti pochopily, že se asi budou muset úřednímu verdiktu podvolit. Já také jinou možnost neviděla.

Bez pomoci manžela jsem si na péči o tolik divokých dětí netroufala… Můj zdravotní stav byl sice skvělý, ani léky jsem žádné nebrala, ale kdo mohl vědět, co bude za rok či dva! „Celou noc jsem přemýšlel.

Musíme dát těm dětem šanci. Naše Mirka by si to tak jistě přála!“ řekl mi manžel u snídaně a pohladil mě po ruce. Byl to zase on. Ten starý dobrý Bedřich, moje celoživotní láska a opora! A tak jsme se stali pěstouny.

Už čtvrtým rokem se staráme o děti, které přijala za své naše dcera. Zatím všechno zvládáme, ale kdo ví, co nám budoucnost přinese!

Dana N. (74), Pardubice