Vždycky když manžel zatoužil po dovolené u moře, rychle jsem převedla řeč na jiné téma. Vždyť co nám chybí? Máme krásnou chalupu u rybníka, kde můžeme být celé prázdniny.

Dodnes mi nikdo nevěří, že jsem před manželem dokázala celé dlouhé roky utajit, jak moc se bojím vody. Jako malá holka jsem se topila, to on sice věděl, jenže zkrátka netušil, že jsem se kvůli svému strachu nikdy nenaučila plavat.

Navíc jsme oba byli velcí turisté, takže jsme se často vydávali na pěší toulky po naší krásné vlasti. Oba také milujeme historii, a každé léto jsme proto navštívili hned několik českých hradů a zámků.

Dovolená u moře nám zkrátka nikdy nechyběla, jenže když se přiblížil manželův odchod do důchodu, bylo to najednou jiné. Petr čím dál častěji mluvil o tom, že by chtěl alespoň jednou v životě na vlastní oči spatřit moře.

Ta představa mě děsila

Můj muž byl vždy moc hodný chlap, a protože nám osud nedopřál vlastní děti, staral se jen o mě. Nikdy jsem si nemohla naříkat, že by mě zanedbával, a já se mu jeho péči vždy snažila oplácet.

I dnes, třicet let po svatbě, se milujeme stejně, jako když jsme se kdysi brali. A protože mi na Petrovi moc záleží, tak jsem se rozhodla, že je na čase, aby si mohl splnit svůj velký sen.

Nejdřív jsem mu ale musela přiznat, že mám takovou hrůzu z vody, že mě představa koupání v mořských vlnách zkrátka děsí.

Petr se v první chvíli bláznivě rozesmál, a sotva se uklidnil, něžně mě pohladil po vlasech. „To napravíme, neboj…,“ usmál se na mě a začal plánovat další etapu našeho života.

Radost z mořských vln

Petr totiž zjistil, že v místním bazénu probíhají kurzy plavání pro dospělé, kam mě také zapsal. Když jsem poprvé uplavala celých dvě stě metrů, koupil mi na oslavu velký dort.

To léto jsme spolu sice ještě trávili v Česku, ale příští rok jsme se konečně vydali do Španělska. Dnes už si umím vedle svého Petra vychutnat naplno i radost z mořských vln.

Barbora K., 57 let, Domažlice