Ve chvíli, kdy vám šestileté dítě začne říkat věci z doby, kdy nebylo ještě na světě, je jasné, že nemluví za sebe.
Moje dospívání poznamenala předčasná smrt maminky. Bylo mi šestnáct, když se musela podrobit závažné operaci srdce, se kterým měla vždycky problémy. Nejprve to vypadalo, že operace proběhla bez problémů, ale zanedlouho se objevily komplikace.
Poslední týden života strávila maminka na přístrojích a v bezvědomí. Pak přišlo to, čeho jsme se všichni obávali. Najednou tu už s námi nebyla. Byl to krutý zásah do života pro mě i moji o osm let mladší sestru Moniku. Těžce jsem nesla i to, že jsem se s maminkou nestačila rozloučit.
Dostala jméno po své babičce
Říká se, že čas zahojí všechny rány. Nezahojí. Některé jizvy zůstanou do konce života. Se smrtí matky jsem se vlastně nikdy pořádně nevyrovnala. Vystudovala jsem vysokou školu, vdala jsem se, měla jsem dva syny.
Často jsem se na svůj svět dívala právě očima maminky a odhadovala jsem, z čeho by měla radost. Kromě toho, že jsme matčin hrob pravidelně navštěvovali, jednou za rok jsme se u něho vždy všichni sešli v den výročí její smrti.
Sestra Monika tam přicházela dlouho sama. Měla to s partnery složitější, toho pravého našla až v pětatřiceti. Přišly i problémy s otěhotněním, takže první a jediné dítě se jí narodilo před čtyřicítkou.
Byla to holčička a nemusela jsem Moniku dlouho přesvědčovat, aby dostala křestní jméno po naší mámě: Helenka. Vyrůstala z ní pěkná a chytrá dívenka, už v pěti letech uměla všechno, co se děti naučí až v první třídě.
Podivná příhoda na hřbitově
Před třemi roky bylo Helence šest let. Jako každý rok, i tehdy jsme se celá rodina sešli na hřbitově, abychom si připomněli předčasný odchod milované bytosti.
Vysvětlovala jsem tehdy Helence, jak jsem měla maminku ráda a jak mě mrzelo, že jsem jí to nestačila před jejím odchodem říct. Neteř se pak dlouho dívala na náhrobní desku i na fotografii, která moji matku zachycovala.
Skoro to vypadalo, jako by upadla do nějakého transu. Monika musela se svojí dcerou pořádně zatřást, aby se vzpamatovala. Cestou zpátky ze hřbitova pak jindy upovídaná Helenka jenom mlčela a vypadalo to skoro, jako by okolní svět vůbec nevnímala.
Nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Připomněla jsem si to až druhý den, kdy byla neděle a Monika mi zatelefonovala, abych k nim přijela. S její dcerkou se prý děje něco zvláštního.
Neděle s jinou duší?
Po příjezd k sestře jsem okamžitě viděla, že Helenka je duchem úplně nepřítomná. Jejíma očima jako by se na nás najednou díval jiný člověk, dospělejší. Nejpodivnější bylo ale to, co občas říkala.
Vyprávěla věci, o kterých jí nikdy nikdo nepovídal – věci z minulosti, z doby, kdy byla moje matka ještě naživu. I ve způsobu, jakým se usmívala, jsem zejména já viděla maminku. Monika se tvářila zoufale a nevěděla, co má s dcerkou dělat.
Vůbec neslyšela na své jméno, nereagovala na hračky. Já jsem byla klidnější. Aniž bych to dokázala zdůvodnit, tak nějak jsem vnímala, že to je jen dočasný stav.
Vzala jsem si Moniku stranu a pošeptala jí svoji domněnku, že z její dcerky promlouvá duše naší matky. Strávila jsem u sestry celý den. Neteř za tu dobu promluvila jen několikrát, ale vždy se jednalo o věty, které nemohly pocházet z její mysli.
Nakonec se na nás večer před usnutím podívala a řekla, že nás má ráda. Druhý den ráno už to byla zase ta milá šestiletá holčička. Na neděli si vůbec nepamatovala. Se sestrou věříme, že tímhle způsobem se s námi maminka po letech rozloučila.
Během onoho záhadného stavu sice prostřednictvím Helenky nikdy nedala přímo najevo, že se jedná o ni, ale jaké by mohlo být jiné vysvětlení?
Miluše K., (58), Havířov
