Jedna podzimní návštěva u otcova hrobu skončila setkáním s přízrakem.

Stalo se mi to už před řadou let, ale dodnes se při vzpomínce na ten hrůzný zážitek zachvěji strachem. V té době už jsem neměla ani jednoho z rodičů. Patřila jsem bohužel k těm dětem, které trpěly tím, že vyrůstaly v neúplné rodině.

Pamatuji si, jak se otec s matkou zuřivě hádali a jak jsme to společně s mým mladším bratrem těžce snášeli. Nebylo divu, že manželství rodičů skončilo rozvodem.

Měla poslední přání

Otce jsme pak vídali pouze občas a bez přítomnosti matky. Nenávist, jakou si mezi sebou naši rodiče vypěstovali, přetrvala vlastně po celý život. Měla jsem k otci složitý vztah. To, jak zmizel z mého života, jsem brala vlastně jako zradu.

Odstěhoval se na druhý konec republiky, žil s novou partnerkou a staral se o její děti víc než o mě a mého bratra.

Když jsem pak vyrostla a provdala se, ani mi nepřišel na svatbu. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Matku, která se o nás starala a nikdy si už partnera nenašla, jsem ztratila ještě dříve, než mi bylo třicet let.

Zemřela na rakovinu, kterou jí nečekaně zjistili – neměla předtím žádné příznaky.

Naštěstí příliš netrpěla. Jejím posledním přáním bylo, aby do rodinné hrobky nikdy nepřišla urna s popelem otce, až také jednou zemře. Nenávist mých rodičů tak trvala skutečně až za hrob.

Jezdila jsem tam dvakrát ročně

Otec pak žil ještě deset let a zemřel tragicky, když spadl z lešení. O jeho smrti jsem se dozvěděla se zpožděním. V době, kdy odešel ze světa, byl otec už opět sám. Veškeré posmrtné náležitosti jsme tak zařizovala já s bratrem.

Měli jsme přitom na paměti matčino přání a situaci jsme vyřešili tak, že jsme koupili jiné místo pro otcův samostatný hrob.

V našem městě na hřbitově nebylo, takže jsme se museli spokojit s městem sousedním. S odstupem času mi po smrti bylo líto obou rodičů a občas jsem si vzpomínala na těch pár šťastných let z raného dětství, kdy ještě rodina fungovala. Proto jsem se nejméně dvakrát za rok vydala na cestu k otcovu hrobu.

Bratr, kterého rozvod poznamenal přece jenom méně než mě, tam jezdíval častěji. Jednoho podzimního odpoledne, kdy na obloze visely těžké mraky, jsem se na hřbitov znovu vydala, aniž bych tušila, jakou hroznou věc tam zažiji.

Nebezpečný vetřelec

Dojela jsem tehdy k otcovu hrobu a chvíli tam zamyšleně stála. Na hřbitově zrovna nikdo nebyl. Najednou jsem si povšimla nějakého pohybu stranou ode mě. Pohlédla jsem tam a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Stál tam černý pes a výhrůžně se na mě díval.

V první chvíli jsem si pomyslela, že to divně vypadající zvíře uteklo nějakému dalšímu návštěvníkovi hřbitova.

Kolem ale opravdu nikdo nebyl. Pes se blížil k otcovu hrobu a já jsem rychle zvažovala, zda se mám dát na ústup. Bála jsem se, že by to mohlo v onom evidentně rozrušeném zvířeti probudit ještě více agresivity.

Všimla jsem si rovněž, jak onomu zvířeti podivně svítí oči. Pes se stále přibližoval a já začala couvat, když se stalo něco neuvěřitelného.

Nevítaný vetřelec vstoupil na otcův hrob a najednou zmizel, jako by se pod ním zem propadla. Bylo to naprosto nepochopitelné. Ještě večer jsem se celá třásla, když jsem si tu scénu znovu promítala před očima. Svěřila jsem se s tím telefonicky bratrovi. Bála jsem se, že mě bude považovat za bláznivou, ale zdálo se, že mi věří.

Bez mého vědomí se dal do vlastního pátrání a za týden přišel s možným vysvětlením. Zjistil totiž, že v místě svého posledního bydliště měl otec podobného psa, který se ale jednoho dne zaběhl.

Stejně jako bratr, i já si dodnes myslím, že v den, kdy jsem byla na hřbitově, onen pes někde vydechl naposledy a jeho duše se přišla připojit ke svému pánovi!

Marie S., (63), Karviná