Přesvědčila jsem se, že i dávno mrtví lidé mají stále své touhy a potřeby.

Kdysi jsem měla dobrou kamarádku, jmenovala se Marie. Po základní škole odešla studovat do Prahy. Potom se vdala a přestěhovala se na sever Čech. Stýkaly jsme se už jenom minimálně.

Proto jsem se o její smrti dozvěděla až po měsíci. Nebyla jsem tak Marii ani na pohřbu. Jednoho dne jsem se vydala směrem Děčínsko, abych tam alespoň navštívila kamarádčin hrob.

Jmenovala se Šárka

Marie strávila většinu života v menším městečku. Hřbitov ležel na jeho okraji. Našla jsem ho celkem snadno. S hledáním hrobu to bylo o něco složitější, ale i v tomto případě jsem nakonec uspěla.

Stála jsem tam dost dlouho a vzpomínala na všechno, co jsme spolu prožívaly ve školních letech.

Mrzelo mě, že jsme se v dospělosti vídaly tak málo. Po půl hodině jsem se s očima plnýma slz vydala směrem ke vchodu. Toho dne bylo celkem nepříjemné počasí a na hřbitově skoro nikdo nebyl. Můj pohled se zastavil na jednom malém, neupravovaném hrobě.

Na náhrobní desce byla fotografie asi devítileté dívky. Jmenovala se Šárka a zemřela už dávno, v sedmdesátých letech. Všimla jsem si, že proti mně jde nějaký muž. Byl to hrobník. Viděl, že se dívám na hrob té dívky. Sám od sebe mi sdělil dávnou historii.

Šárka byla chytrá a nadaná dívka, která zemřela nečekaně na komplikaci po jedné operaci. Jednalo se o chybu lékařů. Rodiče se pak odstěhovali a později i rozvedli, takže Šárčin hrob vlastně nikdo nenavštěvoval.

Chtěla po mně splnit přání

Zapamatovala jsem si fotografii té dívky. Měla jsem ji stále před očima. Zjistila jsem, že častěji, než bych si přála. Ten obrázek mě začal v podstatě pronásledovat.

Šla jsem třeba v Praze po ulici a náhle se mi zdálo, že ve skupince dětí vidím právě zemřelou Šárku.

Začalo se mi o ní i pravidelně zdát. Přikládala jsem to své zvýšené citlivosti. Trochu jsem si vyčítala, že jsem se o ten dávný hrob tak zajímala. Jedné noci mě ve snu Šárka přímo oslovila.

Smutným hlasem mi řekla, že bych jí mohla splnit jedno přání, které se jí za života nesplnilo.

Když jsem byla na hřbitově, tak její duše vnímala, že jsem hodná žena. Než jsem se stačila dozvědět, o jaké přání se jedná, probudila jsem se. Byla jsem z toho snu hodně rozhozená.

Měla jsem pocit, že se děje něco, nad čím nemám kontrolu a co by mě mohlo třeba i připravit o rozum.

Připadala jsem si jako blázen

Uplynul týden a ten se, ve kterém mě mrtvá dívka oslovila, se opakoval. Nyní už jsem se předčasně neprobudila, takže jsem se dozvěděla, jaké přání Šárka má. Chtěla jednu konkrétní gumovou panenku, jaká byla tehdy v módě. Měla jsem ji koupit a tajně ji zakopat vedle jejího hrobu.

Už ve snu jsem se tomu bránila. Když jsem se probudila, říkala jsem si, že to není pravda a že mě prostě jen zasáhla smrt Marie. Malá Šárka se ale do mých snů stále vracela a prosila o splnění svého přání. Po dvou týdnech jsem to vzdala. Na inzerát jsem tu panenku z dávných dob sehnala.

Rozjela jsem se znovu do severních Čech. Musela jsem na hřbitově čekat až do zavírací doby, než odešli poslední lidé. Pak jsem panenku zakopala přesně tak, jak Šárka chtěla.

Připadala jsem si částečně jako blázen, ale zároveň mě hřál i pocit, že dělám něco dobrého.

Tu holčičku jsem viděla ve snu už jen jednou, když mi dva dny nato poděkovala. Pak už se mi o ní nikdy nezdálo a postupně jsem na ni přestala myslet. Jsem ale přesvědčena, že po smrti v nás naše nesplněné touhy přetrvávají dál. A také už vím, že existuje spojení mezi světem mrtvých a živých.

Lucie V., (57), Praha