V manželství jsem musela leccos skousnout. Koníčky, které byly pro manžela vždy na prvním místě, i jeho občasné avantýry.

Luboše jsem však milovala a přes všechny problémy mi náš vztah stál za to. Navíc jsem nemohla mít děti, a tak jsem si říkala, že k němu musím být shovívavá, protože on by si je přál.

Na společné oslavě našich padesátin mě napadlo, že už máme to nejhorší za sebou a v klidu spolu zestárneme. Kéž by! Zvěsti, že má novou přítelkyni, se ke mně donesly od našich společných přátel.

Tamara, tak se jmenovala, byla mladší a cílevědomější než jeho předchozí známosti. Zřejmě usoudila, že Luboš ji může zabezpečit, a snažila se, aby ho získala. Než jsem si uvědomila, že se jí to daří, bylo pozdě.

Rozvod?!

Luboš začal hovořit o rozvodu a zdálo se, že to myslí vážně. V zoufalství jsem si za Tamarou zašla.

Pohrdavě mi oznámila, že jsem manželovi celá léta visela na krku jako závaží a že ona je jeho poslední šance na to, aby si mohl užít života. Později mě napadla spousta věcí, co jsem jí mohla říct, ale v tu chvíli jsem byla tak v šoku, že jsem odešla beze slova.

Rozvodová tahanice byla odporná. Tamara Luboše tak ovládla, že se rozhodl nenechat mi skoro nic. Už před rozvodem jsem musela začít chodit k psychiatrovi a jednání u soudu jsem absolvovala s léky na uklidnění.

Nechala jsem je, aby mě oškubali

Horší než ztráta toho, co jsme za společná léta získali, pro mě bylo, že mě připravili i o Badyho. Badyho nám dala moje maminka krátce předtím, než zemřela. Roztomilé štěně bígla bylo nejenom mým společníkem, ale také jedinou památkou na mou milovanou maminku.

Manžel Badyho sice venčil, ale nemyslím, že by pro něj pejsek znamenal tolik, co pro mě.

Můj Bady

Jenže Tamara věděla, jak moc mi na něm záleží, a tak se rozhodla, že mě o něj připraví.

K soudu dodali posudky od veterináře, že by Badymu uškodilo, kdyby se měl stěhovat, a nakonec soudce přesvědčili, že jim Badyho nechal. Chodila jsem k jejich domu každý den a viděla, že se o pejska starají špatně.

Zkusila jsem ho i odvést, ale zavolali na mě policii. Nakonec jsem se znova obrátila na soud. V té době už mladá paní usoudila, že mě vytrestali dost, a Badyho mi vrátili. Byl pohublý, smutný a nejvíc mě vyděsilo, když jsem mu na krku nahmatala bouli.

Byla ve mně malá dušička, když jsem ho vezla k veterináři. To, čeho jsem se obávala nejvíc, se ale splnilo. Byl to nádor, rakovina. Na to, abych začala znovu, jsem už stará.

Manžel mě připravil o všechno a kvůli snaze potrápit mě jen z rozmaru své mladé milenky, mě připravil i o jedinou věrnou duši a připomínku mé zemřelé maminky. Podle lékaře zbývají Badymu maximálně dva měsíce života. Až tu nebude, já už nebudu mít pro co žít. Viktorie (53), Karlovy Vary.