Jakuba jsem potkala už na střední škole. Od šestnácti jsme byli spolu a v osmnácti jsme se vzali. Tenkrát jsem ještě netušila, jak smutný osud mě čeká.

Spokojené manželství nikdy nenarušily výraznější hádky. Samozřejmě že jsme se někdy chytli, ale rozhodně si nebylo na co stěžovat. I naše děti prospívaly a já měla radost, jak mi vše vyšlo.

Když se ale mému muži blížila padesátka, dostavila se druhá míza, jak se říká. Tušila jsem, že se schází s jinou ženou.

Jestli to byl chvilkový úlet, nebo se ze vztahu mělo vyklubat něco víc, jsem nevypátrala. A ani jsem po tom netoužila. Můj muž mě zklamal natolik, že jsem se chtěla rozvést. Mé rozhodnutí opustit manžela ale ztěžovaly pochybnosti. Zvládnu to sama?

Bude mít o mě ještě někdo zájem? Sama jsem si v duchu přála, ať se to samo vyřeší.

Telefon z nemocnice

Byl podzimní večer. S manželem jsme spolu nemluvili, jen jsme prohodili několik frází. Nasedl do auta spolu se synem, aby odjeli k jeho rodičům. Pár minut poté, co odjeli, začalo pršet, postupně přišla bouřka.

Nebála jsem se, můj muž byl dobrý řidič. Za tři hodiny zazvonil telefon. Volali z nemocnice, že přivezli mého muže a syna. Do cesty jim spadl strom, dostali smyk a náraz vymrštil auto, které se několikrát převrátilo do pole.

Zhroutil se mi svět

Oba byli v kritickém stavu. Zavolala jsem kamarádce, která poprosila svého přítele, aby nás vzal do nemocnice. Když jsme přijeli, hned jsem mluvila s lékařem. Nezapomenu na to, jak malé naděje na život obou mi dával. Hodiny ubíhaly. Druhý den ráno jsem mohla oba navštívit na jipce.

Dívala jsem se jen přes sklo, dál mě nepustili. Tehdy jsem manžela viděla naposledy. Zemřel večer, druhý den po nehodě. Syn Jakub ho přežil o týden. Zhroutil se mi svět. Měla jsem ještě dceru, ale k jejím radám jsem byla hluchá. Bylo mi něco přes padesát let. Byla jsem čerstvá vdova.

Neměla jsem ani pomyšlení na navázání nového vztahu, i když jsem věděla, že s přibývajícími roky bude těžší najít muže, na kterého bych se mohla spolehnout. Bohužel to šlo se mnou z kopce. Propadla jsem depresím a myslela jsem i na to, že vše skončím.

Lékařka mi dala prášky na povzbuzení psychiky, ale byly to spíš jen omamné prostředky, které pomohly na chvíli.

Přistěhoval se nový soused

Čas plynul a já jsem pořád neměla chuť do života. Musela jsem chodit do práce, starat se o dům, ale jakmile jsem byla sama bez činnosti, cítila jsem se ztracená. Po čase se kousek od mého domu přistěhoval nový soused. Nevnímala jsem ho. Ani jako kamaráda.

Byl rozvedený a kamarádky v něm hned viděly potenciálního partnera pro mě. Potkávali jsme se. Jen jsme se pozdravili. Neměla jsem chuť navazovat nový vztah. Jenže moji přátelé na to šli chytře.

Vymysleli větší sešlost, kde bude více lidí ze sousedství včetně mužů. A byl tam i nový soused Pavel.

Na cestě za štěstím?

Během večera se mé kamarádky postupně daly do řeči se svými muži a já jsem zůstala sólo. Společně s Pavlem. Byl přátelský a milý. Nakonec mě doprovodil domů. Celou cestu jsme si povídali. Po dlouhé době mi bylo dobře. Postupně jsme s Pavlem trávili společně více času.

Seznámila jsem se s jeho dětmi a trávili jsme společné dovolené na jeho chalupě. Stále jsme ale byli jen přátelé. Nebyl to vztah. Každý jsme bydleli u sebe. Po několika měsících Pavel nadnesl, že bychom jeli do zahraničí na dovolenou.

Nazdálo se mi to, vlastně mi to přišlo příliš. Vymluvila jsem se, že v daném létě nemohu odjet. Nic se nestalo. Nezlobil se a odjel s kamarádem. Nevadilo mi to.

Strach mě brzdil

Když se Pavel vrátil plný zážitků, hned to chtěl se mnou probrat. „Závidím ti,“ řekla jsem mu. Řekl, že mi to přece nabízel, ale já jsem odmítla. S tím jsem souhlasila, ale abych nevypadala hloupě, řekla jsem mu, že bych se nechtěla dostat do řečí.

Naši přátelé usilovali o to, abychom se dali dohromady a z každé společné chvíle nás dvou měli největší radost spíš oni. Jenže já jsem ty potenciální drby měla jen jako výmluvu. Bála jsem se někoho si připustit k tělu.

Jednoho dne jsem šla na hřbitov. Na hrob mého syna i manžela. Mluvila jsem s nimi v duchu. Říkala jsem, že bych chtěla být konečně šťastná. Pak jsem si všimla, že za hrobem raší dřepčík.

Bylo to znamení?

Kdysi jsem si ho chtěla vysadit na zahradě, ale neuchytil se. Po dlouhých peripetiích mi syn s manželem přivezli řízky rostliny, které se ujaly. Měla jsem radost.

Možná si to namlouvám, ale v duchu jsem si říkala, jestli mi oba nechtějí naznačit, abych konečně byla zase šťastná.

Zase mám radost ze života

Tehdy na hřbitově jsem si uvědomila, že chci žít dál. Měla jsem ještě dceru, dnes mám vnoučata. S Pavlem jsme pár, který spolu podniká vše. A já jsem ráda, že jsem na stará kolena nezůstala sama.

I přes to nejhorší, co vás v životě potká, musíte jít dál. Ano, je možnost to zabalit. Kdyby Pavel nepřišel, možná bych to udělala. Ale trápit se do konce života smutkem nejde. Pokud se vám do cesty připlete někdo, kdo vám rozzáří život, nebraňte se.

Jana V. (68), Brno