Vždy jsem si potrpěla na pořádek a dodržování domluveného času. Když jsem se vdávala, tak jsem příkladem zrovna nešla.

O ženách se říká, že si na dochvilnost moc nepotrpí a pokud jde muž na rande, má počítat s takzvanou akademickou čtvrthodinkou.

Nevím, jestli to opravdu obecně platí, já však byla odjakživa výjimkou. Na svoji vlastní svatbu jsem před pětatřiceti lety ovšem málem nedorazila. Stála za tím hloupá chyba.

V termínu se skrývala zrada

Datum své svatby jsem měla v hlavě ještě dříve, než jsem si našla ženicha. Chtěla jsem se totiž vdávat ve stejný den jako moje matka a moje babička, to znamená šestadvacátého března.

To jsem ovšem netušila, jaká zrada se ve zmíněném datu skrývá. Měla jsem štěstí, že jsem si celkem brzy našla hodného partnera do života.  Tomáš proti mému přání ohledně svatební dne nic nenamítal.

Bezvadně jsme si rozuměli ve většině věcí, menší konflikty občas nastaly právě ohledně dodržování domluveného času. Moje přehnaná pečlivost přítele dost znervózňovala, protože on si na ni příliš nepotrpěl.

Hlavou mi proto bleskl plán, jak mu dát ochutnat jeho vlastní medicínu. Chtěla jsem ho před samotným obřadem nechat v mírné nejistotě a dostavit se až na poslední chvíli.

Měla jsem časový plán

Chodili jsme s Tomášem od léta roku 1983. Brzy mě požádal o ruku a bylo tedy jasné, že ke svatbě dojde dvacátého šestého března 1984. Nevadilo mi, že se jednalo o pondělí.

Měla jsem to trochu složitější s rodiči, kteří se rozvedli, když mi bylo deset let. Otec s matkou nemluvil, takže jsem mu jen poslala oznámení, ale nezvala ho. Věděla jsem, že by stejně nepřijel.

Máma bydlela v jiném městě, slíbila však, že určitě přijde. Víkend před vstupem do manželství jsem strávila u kamarádky na vesnici, kde jsem se trochu loučila se svobodou.

Odtud jsem se měla autem jejího přítele přesunout do města, kde se měla odehrát svatba. Udělala jsem si časový plán, který splňoval, co jsem chtěla provést:

přijet se zpožděním, ale ne posledních pět minut před obřadem. Nedošlo mi, že už několik let se poslední březnový víkend mění čas. Stalo se tak ze soboty na neděli, ale ani já, ani kamarádka jsme si to neuvědomily.

Komplikace se vršily

Všechno mi došlo teprve ve chvíli, kdy pošťák přinesl noviny, kde se o tom psalo. Najednou se z mého plánu stalo drama. Jestliže jsem plánovala přijet na poslední chvíli, teď už to vypadalo, že hodinu svatby nestihnu.

Aby toho nebylo málo, nastaly další komplikace. V té honičce jsem si zapomněla občanský průkaz, pro který jsme se museli vracet. Naštěstí jsem si to uvědomila po pěti minutách jízdy. Krátce před cílem jsme píchli pneumatiku.

Kamarádčin přítel asi nikdy v životě neměnil kolo u auta tak rychle. Problémům nebyl konec ani po našem příjezdu na radnici. Tomáš už se o mě bál – mobily tenkrát ještě neexistovaly – a tak poslal svého bratrance, aby po mě pátral.

Ten bratranec byl ovšem jedním z našich svědků. Jediné štěstí tehdy bylo, že po nás už nebyla v plánu další svatba, takže se čas dal posunout.

Brali jsme se nakonec s téměř hodinovým zpožděním. Jsme spolu dodnes a kromě výročí svatby vždy tak trochu slavíme i změnu času ze zimního na letní.

Dnes už se tomu s odstupem let smějeme a dáváme to k lepšímu jako komickou historku, ale tenkrát mi opravdu do smíchu nebylo. A od té doby jsem se na opozdilce dívala přece jen s trochu větším pochopením. Nikdy totiž člověk neví, co za zpožděním stálo.

Jiřina K. (60), Děčín