Někteří strážní andělé moc práce nemají. Ale pak se toho semele víc najednou. Většina mého života probíhala bez nehod a bez zdravotních komplikací.

Kdyby se mě někdo býval zeptal, jestli mám nějakého strážného anděla, odpověděla bych, že o tom ani nevím, protože ho vlastně nepotřebuji. V pětačtyřiceti letech ale zasáhl během jednoho týdne hned dvakrát.

Od té doby vím, že při mě stále stojí – a dokonce jsem zahlédla jeho tvář!

Voda mi připadala studená

Bydlíme na kraji města. Já jsem toho vždycky ráda využívala k procházkám nebo projížďkám na kole. Dokud byly děti menší, tak s nimi, později sama.

Jednak jsem si vždycky krásně vyčistila hlavu, jednak jsem dělala něco pro své zdraví. Občas se mnou vyrazil manžel, ale ten býval dost pracovně vytížený – jako šikovný řemeslník dělal i o víkendech různé melouchy.

V létě jsem jezdívala na kole i trochu dál, k jednomu rybníku, kde jsem se koupala. Byla jsem celkem otužilá, takže jsem do vody vlezla i tehdy, kdy ostatním připadala studená. S tímhle úmyslem jsem se vydala na cestu i ono osudné letní sobotní odpoledne.

Počasí nebylo zrovna nic moc, obloha byla zatažená, ale vysloveně zima nebyla. Trochu jsem váhala, jestli se mám vykoupat nebo ne. Měla jsem své místo na druhé straně rybníka, tam, kde většinou lidé moc nechodili.

Nakonec jsem se rozhodla, že do vody vlezu. Tentokrát mi připadala opravdu docela studená, ale v duchu jsem si řekla, že na to přece mám a jen tak něco mě neodradí.

Cítila jsem se ochrnutá!

Jak jsem měla ve zvyku, plavala jsem hned dál od břehu.

Najednou jsem pocítila něco, co jsem předtím nikdy nezažila. Dostala jsem křeče do nohou. Pomyslela jsem si, že je to možná z toho rychlého teplotního přechodu, navíc jsem byla z jízdy na kole trochu zpocená.

Měla jsem nejspíš chvíli počkat, než do vody vlezu. V následujících chvílích jsem si uvědomila, že situace je opravdu vážná. Křeč mi postupovala do celého těla. Zpanikařila jsem a chtěla se rychle vrátit.

Nešlo to. Zmocňovala se mě stále větší hrůza a myšlenka na to, že nejspíš umřu předčasně a takhle hloupě. Navíc jsem si lokla vody a začala jsem se doopravdy topit. Volat o pomoc nešlo, cítila jsem se úplně ochrnutá.

A nikde nikdo nebyl v dohledu. Už jsem se loučila se životem, když jsem najednou měla pocit, že se kolem mě rozlévá nějaká záře. Jakýsi jemný hlas mi poručil, abych bojovala. Najednou se moje tělo uvolnilo.

Ani jsem nevěděla přesně jak, ale za chvilku jsem silou vůle doplavala zpátky na břeh. Tam jsem vyčerpaně padla do trávy.

Poslal mě pryč v pravou chvíli

Pomalu jsem se vzpamatovávala. Byla jsem úplně vysílená, ani jsem netušila, jak se dostanu domů a jestli budu schopná šlapat do pedálů.

Raději jsem nejprve kolo vedla. Mezitím se na obloze seskupily bouřkové mraky. I když bylo odpoledne, skoro úplně se setmělo. Viděla jsem, že si musím pospíšit, ale po prožitém boji o život to nebylo snadné.

Začalo hřmít a blýskat se a než jsem došla do poloviny cesty, spustil se hustý liják. Schovala jsem se před ním na kraj malého lesa. V tom se přede mnou opět rozzářilo stejné světlo, jaké jsem viděla předtím, když jsem se topila.

Spatřila jsem postavu v bílém, s něžným obličejem. Nedalo se určit, jestli je to muž nebo žena. Ta bytost mi řekla, že mám jít zpátky na silnici, protože ještě nepřišel můj čas a moji blízcí mě potřebují.

Uposlechla jsem. Skoro vzápětí blesk zasáhl strom, u kterého jsem stála a ten se skácel k zemi. Kdybych tam bývala zůstala, asi bych nepřežila. Toho dne mi můj anděl strážný zachránil život dvakrát po sobě.

Stalo se to před třemi lety. Vím, že jsem byla hodně blízko smrti. Snažím se život prožívat naplno a rozdávat.

Mirka Š., (48), Třeboň