Měla jsem hrozné dětství, můj otec byl násilník a alkoholik. Matka ale od něj neuměla odejít a já si do života odnesla pěkné trauma, s kterým se potýkám dodnes.

Držím Pavla pevně za ruku a snad poprvé v životě se doopravdy modlím. Už totiž nevím, jak jinak zařídit, aby se Pavel probral a byl zase zdravý. Vždyť mám jen jeho. Konečně v čtyřiapadesáti jsem našla toho správného mužského.

Dokonce jsem mu už dala i klíče od bytu. A možná, kdo ví, bychom se časem i sestěhovali. Z mé strany je to pozoruhodný posun. Dříve bych o něčem takovém ani na chvíli nepřemýšlela. Já a chlapa do bytu, nikdy!

Hororové dětství

Moje averze vůči mužům pochází z dětství. Jednak mi to řekla psycholožka, ke které jsem řadu let chodil, ale já to samozřejmě vím sama nejlépe. Může za to můj otec. Vůbec se mi ho takto nechce nazývat, ale bohužel jsem i díky němu přišla na svět.

Vzpomínky na něj jsou ale děsivé. Od momentu, kdy jsem si byla schopna něco pamatovat a vnímat svět kolem sebe. To nebylo dětství, to bylo peklo.

Nepřiměřené tresty

Pod rouškou zásadové výchovy se otec moc dobře bavil tím, že mě a mého mladšího bratra trestal za sebemenší neposlušnost a nesplnění jeho nesmyslných úkolů. Dnes už vím, že byl psychopat.

Tenkrát jsem ale nemohla pochopit, proč je tak zlý. Proč nás bije páskem na holou, proč nás zavírá doma a nechá nás hodiny klečet v koutě. To všechno nám dělal, když byl střízlivý. Mnohem horší chvíle pro nás nastaly, když se napil.

Opilecká mlátička

Už z chodby jsme slyšeli, v jakém stavu náš otec přichází domů. Ládík, můj malý bráška, se celý rozklepal a většinou se rovnou počůral strachy. Rozrazily se dveře našeho pokojíčku a začaly létat první rány.

Padni, kam padni. Nejvíc jich schytala matka. I tak jsem ji ale měla za zlé, že nás víc před tím darebákem nechrání. Nechápala jsem, že se nesebere i s námi a neodejde. Když jsem se jí na to jako starší ptala, vždy jen pokrčila rameny a sklopila hlavu.

Přestal mě bít, přišlo něco horšího

Když mi bylo zhruba deset let, otec na mě namířil trochu jinou pozornost. Místo ran se se mnou začal mazlit, osahávat mě. Tyto nechutnosti postupně přešli do normálního sexuálního zneužívání.

Chtěla jsem to říct matce, paní učitelce ve škole, chtěla jsem někoho poprosit o pomoc. Ale nemohla jsem. Otec mi řekl, že jestli to budu někdy vykládat, co spolu tajně v posteli děláme, tak Ládíka zabije.

To byla příliš silná hrozba a já věřila, že je schopen ji udělat. Svého vlastního syna totiž nenáviděl. Pohrdal jím, že je slaboch, že je k ničemu.

Začalo se to řešit

Teprve, když Ládík po jednom dalším opileckém útoku našeho otce, před ním vyskočil z okna, nastal v naší rodině zvrat. Ládík naštěstí svůj pád ze třetího patra přežil, ale s trvalými následky.

Skončil na invalidním vozíku. Matka se tentokrát kupodivu sebrala a vše oznámila na policii. I to, že mě otec zneužívá. Šokovalo mě, že o tom věděla, aniž bych jí to byla řekla. A přesto neustále mlčela. Od té chvíle se velice změnil i můj vztah s matkou.

Ale naštěstí jsem dál nemusela zůstávat doma a až do plnoletosti jsem žila v dětském domově. A byla jsem tam opravdu ráda, to mi věřte.

Nový život nebyl špatný

Podařilo se mi odmaturovat, najít si zaměstnání a dobrou psycholožku, která mě pomalu ale jistě vedla normálním životem. Žila jsem vlastně poprvé normální život, bez věčného strachu, ponižování a bolesti.

Celkem se mi dařilo, až na jedno. Neměla jsem žádné skutečné kamarádky a úzkostlivě jsem se vyhýbala mužům. Nevěřila jsem nikomu. S matkou a otcem jsem se nestýkala vůbec, nevím, co se s nimi stalo. Bratr Ládík se dlouho snažil a statečně čelil svému osudu.

Přesto mu nakonec tělo vypovědělo službu a on před několika lety zemřel.

Co když mě podrazí?

Chtěla jsem vést normální život, pořídit si děti, mít hezkou rodinu. Zařídit jim dětství, o kterém jsem vždy sama snila. Jenže můj blok vůči chlapům byl dlouhá léta naprosto nepřekonatelný.

Určitě bych si bývala mohla z těch chlapíků, kteří se kolem mě točili, nějakého vybrat. Jenže já žádnému z nich nevěřila ni nos mezi očima. A když mi říkali, že se jim líbím, že jsem prima ženská, že mě milují, že by si mě vzali, odbývala jsem je,bez rozdílu.

Měla jsem pocit, že se mi všichni vysmívají, že lžou. Před očima jsem pořád měla vzor chlapa – mého otce, násilníka, hulváta a ožralu.

Byl docela jiný

Pak se ale objevil Pavel. Nijak na mě netlačil. Viděla jsem na něm, že má o mě skutečný zájem. Byl pozorný, tichý, tak trochu plachý. Tohoto mužského jsem se nebála.

Postupně mi docházelo, že mi je v jeho přítomnosti dobře, že když jdeme spolu procházkou z práce a jen tak si povídáme, cítím se najednou v jeho blízkosti v naprostém bezpečí.

Ten pocit jsem nikdy v životě neznala. Celý život jsem musela být neustále ve střehu. Co kdyby… Poprvé jsem také poznala lásku. A v padesáti jsem po mnoha letech také poznala milování a sex tak, jak má ve skutečnosti mezi ženou a mužem vypadat.

Bojím se svého štěstí

Vím, že děti už mít nebudu, přesto bych ráda s Pavlem měla svoji malou dvoučlennou rodinu. Je mi s ním moc dobře, miluji ho. Konečně jsem vyléčená ze svých traumat z dětství. Pavel mi pomohl, díky své empatii, velké trpělivosti a lásce.

Jen se bojím, že teď o své štěstí přijdu. Doktoři jsou sice optimističtí, ale co já vím. Teď můžu jen čekat, až se Pavel probudí.

Alena K.(54), Litvínov