Životní plány, které si člověk dělá na stáří, mohou vzít s proměnou partnera hodně rychlý konec.

Když jsme se s Alešem před šestadvaceti lety brali, měli jsme jako každý mladý pár spoustu plánů. Věřila jsem, že se nám jich většinu podaří splnit. Všechno nám báječně vycházelo. Získali jsme skvělý velký byt;

měli jsme děti přesně v pořadí, v jakém jsme chtěli, tedy nejprve syn a pak dcera. Aleš mi slíbil, že se spolu nikdy nebudeme nudit a dlouhé roky to opravdu platilo.

Dcera odešla před maturitou

Děti úspěšně vyrostly a měly své vlastní ambice. Syn vlastně vyletěl z rodného hnízda už během středoškolských let – šel studovat do Prahy a bydlel u mého bratra. Domů jezdil jen na víkendy.

Dcera si v osmnácti našla přítele a ještě před maturitou s ním začala žít. Na jednu stranu jsem cítila lítost, jako každá matka, když ji děti opouštějí, na druhou stranu jsem ale byla samozřejmě hrdá na jejich samostatnost. Věděla jsem, že se ve světě neztratí.

Těšila jsem se, že teď, když jsme s Alešem sami a máme na sebe víc času, dojde na naše další plány. Vždycky jsme si povídali o tom, jak budeme často cestovat, po světě i po naší vlasti.

Začala jsem si ale s nepříjemným údivem uvědomovat, že se Aleš za posledních pár let změnil. Zlenivěl, neměl moc zájem o společné aktivity, tedy alespoň co se týkalo mě. Pro kamarády si vždycky čas našel. Hodně mě to mrzelo.

Místo výletu třeba někam za město šel se svými známými na fotbal. A později, což bylo ještě horší, třeba jen tak dřepět do hospody.

Cítila jsem to jako zradu

Snažila jsem se být trpělivá a připomínat se Alešovi jen polehoučku. Nechtěla jsem působit jako nějaká stíhačka. Vždyť všechno hezké, co jsme kdy prožili, bylo založené na tom, že jsme to chtěli oba. A právě tak jsme oba měli plány, co ve zralém věku.

Cítila jsem Alešovo chování jako zradu, byla jsem z toho smutná, ale současně mi bylo jasné, že nátlakem nic nezmůžu. Doufala jsem, že je to jen takové období, které manžela přejde. Byl to omyl – naopak se to stále více zhoršovalo.

Zanedlouho už byl Aleš v hospodě víc než doma. Několikrát se stalo, že dal kamarádům i přednost před synem nebo dcerou, když přijeli. To už bylo zlé.

Rozhodla jsem se o tom poradit právě s dcerou – u syna jsem měla pocit, že by nějak držel mužskou solidaritu a Aleše obhajoval.

Dcera mě na jednu stranu potěšila tím, že si změn u svého otce všimla, na druhou stranu mě ale šokovala návrhem, ať si tedy najdu svoje zájmy a nejsem na Alešovi závislá.

Došlo na radu kamarádky

Kamarádka, které jsem také vyprávěla o mých zkrachovalých snech zážitků ve dvou, měla ještě odvážnější návrh: mám prý dát manželovi ultimátum, aby se vzpamatoval. Pokud to neudělá, tak si najít někoho jiného. Vydržela jsem to ještě půl roku.

Pak jsem dala na její slova a s Alešem si otevřeně promluvila. K ničemu jsme nedospěli, jen jsme se pohádali a manžel řekl ve vzteku slova, která mě dost zasáhla. Prý už jsem ho omezovala v životě dost. Krátce nato jsem potkala zajímavého muže.

Roman byl vdovec a stejně starý jako já. Oslovil mě na ulici. V minulosti bych ho odmítla. Teď už jsem byla v manželství tak zoufalá, že mi na jeho pozvání na kávu nepřipadalo nic špatného. Pokračovalo to dalšími tajnými schůzkami, pak i výlety.

Doma se nic nezměnilo a já nechtěla jen přežívat. Proto jsem jednoho dne Aleše zaskočila žádostí o rozvod. Čekala jsem, že bude alespoň slibovat, jak se změní, ale nic takového se nestalo. Řekl, ať si klidně jdu, že prý ho konečně nebude nikdo sekýrovat.

Dnes už jsem rozvedená a žiji s Romanem, ale stejně pořád nechápu, jak se může někdo jako Aleš v průběhu pár let tak krutě změnit!

Eva L. (48), Praha