Oba jsme byli v důchodu a neuměli si s tou spoustou času poradit. Víc a víc jsme se hádali a manžel vyhrožoval, že odejde.

Měli jsme poslední šanci. Nedá se říct, že bychom za sebou měli idylický společný život, spíš naopak, bylo to vysilující, místy skoro k nevydržení. A teď jsme byli najednou oba v důchodu se spoustou volného času a ponorkovou nemocí jako Brno.

Už nás nezachraňovaly odchody do práce ani služební cesty, najednou jsme měli jen jeden druhého, a nedokázali jsme si s touto skutečností poradit. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že zůstanu sama.

Najít společnou řeč se životním druhem se ukazovalo jako nemožné. Dcera nám promlouvala do duše, na naši situaci hleděla optikou mládí a bezstarostnosti. „Máte tolik času,“ básnila. „Můžete cestovat. Jeďte k moři.“

Manžel odvětil, že válet se na pláži ho nikdy nebavilo. Kristýna si povzdychla: „No tak se jeďte někam podívat, třeba do Berlína, tam je to super.“ Můj muž odpověděl: „Prosím tě, nevšimla sis, že máma chodí o holi? Ujde sotva do parku a zpátky, v Berlíně si to s ní neumím představit.“

Krabice

Oddechla jsem si, když se vypravil na ryby nebo s kamarády do hospody, že mám chvilku pro sebe a mohu se radovat z ticha, protože jsme si od rána do večera nadávali. Josef dával najevo, že jestli to takhle půjde dál, zabalí si kufr a zmizí.

„Tak se postarej o zlepšení,“ vřeštěla jsem. „Je z tebe jedovatej dědek, měl bys s tím něco dělat.“ Načež jsem si vyslechla, že ze mě je zapšklá bába, a vše se opakovalo. Spadli jsme do začarovaného kruhu. „Jděte třeba do kina,“ navrhovala Kristýna.

„Prosím tě, koukalas, co hrajou?“ vrčel Josef. „Jak na sebe střílí mimozemšťani.“ Neúnavně to zkoušela: „Tak do divadla.“ Otřásl se odporem: „Taky jsem tam párkrát byl. A řeknu ti, stačilo.“ Pokrčila rameny a práskla za sebou dveřmi. Nazítří přinesla krabici s několika otvory.

Ohromený

„Štěně!“ zaúpěla jsem. „Kristýno, ty jsi zešílela.“ Rychle se loučila. Ve dveřích ještě zavolala: „Je to šestinedělní fena kokršpaněla. Krmte ji po čtyřech hodinách, dávejte jí piškoty ve vlažném mléce nebo čerstvé rybí a bio kuřecí maso.“ Zmizela jako duch.

Nevěřili jsme s Josefem svým očím. Štěně znečistilo podlahu a dalo se do procítěného vytí. „Tak snad abys šel pro piškoty a to čerstvé bio maso,“ navrhla jsem a ohřívala mléko. Byl tak ohromený, že se nechal i s kabátem lehce vystrčit ze dveří.

Naší dceři se podařil mistrovský kousek. Zjistili jsme, že se nehádáme, dokonce ani při vybírání pelíšku a obojku se řemínkem. Štěně nás vyléčilo z nevraživosti. A při pravidelném venčení jsme se dali do přátelského hovoru. Najednou nám bylo spolu dobře.

Jaroslava (66), Havířov