Nebylo to pro mě snadné, když jsem každé dítě měla s jiným mužem.

Kdysi do mého života osudově zasáhli hned dva muži. S Honzou jsem chodila rok a půl. Poté, co náš vztah přirozenou cestou dospěl ke konci, zjistila jsem, že jsem v jiném stavu. Zaskočilo mě to.

Ptala jsem se, jestli osud naznačuje, abychom spolu zůstali. Nedovedla jsem si to představit, rozhodně to nebyl partner pro celý život. Nevěděla jsem, co mám udělat. Nakonec jsem se rozhodla, že si dítě nechám a Honzovi nic neřeknu.

Dvakrát do stejné řeky

Honza se o mém těhotenství stejně dozvěděl a zachoval se jako čestný chlap: požádal mě o ruku. Odmítla jsem. Vysvětlila jsem mu své důvody. Nejprve je nechtěl přijmout.

Smířil se až po dlouhé době s tím, že jako tátu pro svoji dcerku ho beru… ovšem jaksi jen „dálkově“. Kupodivu nám takový vztah vyhovoval, jak se ukazovalo.  Nikdy se nepřestal pokoušet změnit situaci směrem k manželství.

Já jsem mu to nijak neulehčila, tím spíš, že po roce od porodu jsem se zamilovala do jiného muže, do Jirky. Byla to spíš taková letní láska, od které jsem si příliš neslibovala. Jenže ani ta se bohužel neobešla bez následků.

Ocitla jsem se podruhé ve stejné situaci – vlastně ne úplně stejné, spíš komplikovanější. Problém byl ten, že jsem měla ráda jak Honzu, tak Jirku.

Ani poté, co jsem se s tím prvním rozešla a raději zvolila úděl svobodné matky, nepřestala jsem k němu mít hezký vztah. A s Jirkou to nyní bylo stejné, včetně toho, že i s ním jsem čekala dítě.

Nevzala jsem si ani jednoho

Jiná žena na mém místě by patrně vše řešila tak, že by si přinejmenším otce druhého dítěte vzala, tím spíš, že Jirka byl ochoten postarat se i o Denisu, dcerku Honzy. Z mnoha úst, včetně těch rodičovských, jsem si vyslechla leccos nepěkného.

V nejlepším případě to, že jsem blázen. V horším, že zřejmě s každým chlapem, se kterým se dám dohromady, hodlám mít dítě jako „vzorek“. Mám odjakživa odolnou a tvrdohlavou povahu a podobné řeči se mnou nehnuly.

Otec s matkou sice protestovali, ale narození druhé dcerky, Petry, je znovu obměkčilo a přijali mnou zvolený úděl s odevzdaností a klidem.

Věděla jsem, že se na jejich pomoc můžu vždycky spolehnout. Se svými rolemi pouhých „otců“ mých dětí se smířili nakonec i Honza s Jirkou, přestože se neznali a vlastně ani nikdy nepotkali.

Popraly se dcery i otcové

Jak šel čas, a dcery vyrůstaly, musela jsem odpovídat na jejich otázky. Nebylo jednoduché vysvětlovat dcerkám, že každá z nich má jiného otce. Když řekla „táta“ Denisa, mluvila o někom jiném, než její nevlastní sestra.

Občas se mě zmocňovaly výčitky a řešila jsem si v hlavě, jestli bylo vážně nutné takhle si zašmodrchat život a vztahy. Musela jsem ale vycházet z toho, co bylo.

Utěšovala jsem se, že nejsem nikdy o víkendu sama: když si bral na sobotu a neděli svoji dcerku Honza, zůstávala se mnou Petra a naopak. Mezi sourozenci často vzniká určitá soutěživost, když ne přímo řevnivost.

Také vztah Petry a Denisy s tím, jak vyrůstaly, dospěl do tohoto bodu. A začalo být zle, protože obě dcerky se pustily do sporu, která z nich má lepšího tátu.

Nejprve to vypadalo nevinně, ale později přitvrdily a byly dokonce schopné se kvůli obhajobě svého otce poprat. Všechno se znásobilo poté, co se o jejich sporech a soutěživosti dozvěděli Honza a Jirka.

Pochopitelně se z nich stali advokáti svých dcer. Dokonce se kvůli tomu navzájem vyhledali – ačkoliv celou dobu něco takového odmítali. A nedopadlo to dobře, poprali se stejně jako jejich dcerky.

Najednou jsem se ocitla ne ve dvou, ale hned ve čtyřech ohních. Všechno se uklidnilo až poté, co obě dcery dospěly. Dnes už jsou Denisa a Petra vdané a mají po dvou dětech, naštěstí každá se stejným otcem.

Magda V. (59), Havířov