Ještě dnes si vyčítám, že jsem své kamarádce řekla pravdu! Náhodou jsem přišla na to, že ji její manžel podvádí. „Spravedlivý“ trest ale stihl mě. Přišla jsem o ni!
S mojí nejlepší kamarádkou Janou jsme se znaly od narození. A to doslova. Naše matky se sešly v porodnici. A tak jsme spolu vyrůstaly, narozeniny vždy bez výjimky slavily spolu a nerozdělily jsme se ani, když jsme šly studovat každá do jiného města.
Každá jinou cestou
Já jsem se rozhodla pro gymnázium, protože jsem chtěla pokračovat ve studiu na vysoké škole, a Jana chtěla být zdravotní sestra. Po maturitě jsem se dostala na vysněné studium jazyků a Jana nastoupila do místní nemocnice.
A během půl roku mi oznámila, že ji Miloš požádal o ruku. Miloš byl primář na traumatologii, a především vyhlášený proutník!
Příliš rychlá svatba
„Nejste spolu moc krátce?“ zeptala jsem se. „Vždyť jsme spolu od rána do večera v práci, to je, jako bychom spolu byli ne půl roku, ale aspoň třikrát tolik,“ odpověděla se smíchem Jana.
Mé pochybnosti ale nepramenily ani tak z krátké doby chození jako především z toho, co se o „jejím“ Milošovi všeobecně vědělo.
Byl dvakrát rozvedený, protože nenechal jedinou sukni na pokoji, a ještě ke všemu byl o patnáct let starší než Jana. Má kamarádka trvala na tom, že ho musím poznat!
Když jsem pak viděla, jak krásně se k ní chová a jak se na ni zamilovaně dívá, moje obavy se rozplynuly.
Musím říct, že patřil k těm, co zrají věkem. Galantní a šarmantní muž, který ženě dává pocit, že se všechno točí jen kolem ní.
Dostal i mě!
Krátce po svatbě Jana otěhotněla. „Miloš chce děti co nejdřív, to víš, už není nejmladší,“ smála se. „Moje předchůdkyně prý děti nechtěly!“ Než jsem odpromovala, měla už Jana dva malé rošťáky.
Kdykoliv jsem k nim přišla, vypadali šťastně, a já si v duchu nadávala, že jsem Milošovi křivdila.
I ke mně se hezky choval! „Á, naše nejlepší kamarádka je tady,“ vítal mě vždy s úsměvem. I já jsem propadla iluzi, že má Jana skutečně toho nejlepšího chlapa na světě, a skoro jí ho začínala závidět.
Nešťastný úraz
A nebýt shody hloupých náhod, asi bych si to myslela dodnes. Bohužel se mi stal úraz. Rodičům jsem k jejich třicátému výročí koupila štěně, ze kterého navíc nebyli vůbec nadšení. „Kdo se o něj bude starat?“ zhrozila se máma při pohledu na malého briarda.
Od pohledu to byl pěkný rošťák. A nakonec se mi „pomstil“.
Když jsem se jednou o víkendu vracela z výletu na kole, vběhl mi při návratu před garáží do cesty a já ve snaze vyhnout se mu jsem spadla tak nešťastně, že jsem si zlomila kotník. Naštěstí se mi dostalo nejlepší péče.
„Hm, to se mi nelíbí,“ zamyšleně prohlížel rentgenový snímek zkušeným pohledem Miloš. „Zůstaneš tady ležet a obávám se, že to budeme muset operovat,“ sdělil mi, a tak mě převezli na pokoj.
Drbna měla pravdu
„Na pana primáře si dejte pozor,“ zasmála se moje nemocniční spolubydlící, která netušila, že se známe. „Zkouší to úplně na každou,“ naklonila se ke mně, „tedy na ty mladší, jako jste vy.“ Významně se odmlčela a pokračovala:
„Líbí se mu sestřičky i pacientky. Zve si je na lékařský pokoj, když má noční.
Bydlím totiž naproti nemocnici a vidím na zadní vchod pro personál.“ Pomyslela jsem si něco o bábě, co strká nos do věcí, do kterých jí nic není, protože sama má život jednu velkou nudu.
Ale co když na tom je něco pravdy, začalo mi vrtat v hlavě z dlouhé chvíle! To by si přece Jana nezasloužila, aby ji manžel podváděl, a ještě takhle nevkusně, že o tom všichni vědí.
Nevěřila by mi
Nic nenasvědčuje tomu, že by něco neklapalo, to by mi přece Jana řekla. Vždy na svého muže pěje jen samou chválu a je štěstím bez sebe, jak se chová k ní i ke klukům.
„Někdy si říkám, že se ten Miloš měl oženit raději s nemocnicí. Je tam víc než doma,“ byla jediná výtka, již jsem od ní kdy slyšela. Hned jsem si řekla, že co mohla čekat, když si vybrala primáře.
Viděla jsem je
Hned v pondělí ráno se ve dveřích zjevil Miloš. „Pavli, budu potřebovat ještě jeden rentgen,“ oznámil mi. „Sestra tě tam za chvíli odveze.“ Cestou na rentgen si mladá sympatická sestřička vzpomněla, že musí rychle něco vyřídit.
„Omlouvám se, za dvě minuty jsem zpátky,“ řekla a „zaparkovala“ mě s vozíkem před dveřmi Milošovy kanceláře. Nebylo dovřeno a průvan dveře ještě trochu pootevřel. Ani jeden z nich si ale ničeho nevšiml.
Byli totiž plně „zaměstnáni“ jeden druhým. Miloš majetnicky objímal mladinkou štíhlou sestřičku a já zaslechla, jak říká: „Zítra večer mám noční, přijdeš za mnou? Když nebude žádný mimořádný příjem, mohli bychom strávit krásný večer i noc,“ vášnivě ji políbil.
Říct, či neříct?
Zůstala jsem jako opařená. V té chvíli se ale rozvášněná sestra vrátila a ve skvělé náladě mě odvezla. Co Jana? On ji podvádí a ona mu tak věří! Byla jsem nešťastná. Mám jí to říci, nebo ne? Měla by přece znát pravdu. Jednou by mi to mohla vyčíst, že jsem věděla, ale mlčela jsem!
Když jsem se vrátila domů, hned druhý den za mnou Jana přišla. Skákala jsem o berlích, ale jinak jsem byla v pořádku. Mnohem víc mě sužovalo, co jsem věděla! „Nepotřebuješ něco?“ hned se ptala.
„Tobě není dobře viď?“ ptala se starostlivě, když viděla, jak se tvářím. „Řeknu Milošovi, že máš reklamaci,“ smála se. „Jani,“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. „Miloše se to týká, ale jinak.“ Nechápavě se na mě podívala. „Miloš má ženskou!“
Má mě za lhářku
Její reakce mě ale dorazila: „Co to povídáš? Miloš má jen mě! Je šťastný, že mě potkal, miluje mě a nikdy by mě nepodvedl! Je úžasný táta,“ vyjela na mě. Zkusila jsem se bránit:
„Nejde jen o to, že si o tom všichni povídají. Ale já ho viděla na vlastní oči!“ „Tak tys ho šmírovala?“ vykřikla. „Závidíš mi. Jsi stará, nikoho nemáš, a mně závidíš Miloše a děti!“ nenávistně mě probodávala pohledem.
„To jsem se tedy dočkala od nejlepší kamarádky!“ Práskla dveřmi a nasupeně odešla.
Cítím nespravedlnost
Už je to mnoho let. Jana se mnou přerušila kontakt a nereagovala na žádný z mých pokusů o opětovné sblížení.
Miloš mi tehdy jen stručně napsal esemesku, že zdravotní dokumentaci mi nechá v recepci, a doporučil mi, abych docházela na kontroly k jeho známému v Praze.
Jana je s Milošem dodnes, a i když jsou jeho nevěry všeobecně známé, ona stále vypadá jako šťastná manželka. Zato já mám od té doby pověst závistivé mrchy!
Pavla K. (59), Hradec Králové
