Na dovolenou u moře jsem každý rok jezdila se sestrou, ta se ale stala babičkou, a tak se jí tentokrát nechtělo. Vzala jsem proto s sebou kamarádku a zájezd jí zaplatila. To ale byla velká chyba.

Když byli kluci ještě malí, samozřejmě jsme se snažili jezdit na výlety, ale nebylo to tak jednoduché. Pak, když si manžel našel lepší práci, byli to už puberťáci, kteří prostě nechtěli s trapnými rodiči cokoli podnikat.

Na druhou stranu byli jak utržení ze řetězu, a tak jsme se neodvážili je nechávat doma samotné. Když pak vylétli z hnízda, do mých plánů hodil vidle manžel, protože se mu už na žádné cesty k moři nechtělo a raději jezdil s kamarády na ryby.

Nejdřív mě to mrzelo, ale pak jsem se rozhodla, že se tím nenechám zastavit. To akceptoval, a proto mu nevadilo, že jsem jezdila na dovolené se svou sestrou Markétou. Jenže před dvěma lety se jí narodila vnučka, a tak říkala, že dovolenou tentokrát vynechá.

Poprvé letěla letadlem

Mrzelo mě to, protože už jsem si nedokázala představit léto bez týdenního odpočinku u moře. Proto mě napadlo, že bych nabídla své nejlepší kamarádce Petře, že jí dovolenou zaplatím.

Našla jsem týden v Egyptě za skvělou cenu na zájezd „na poslední chvíli“, a tak to pro nás obě vyšlo skoro stejně, jako bych jindy dala jen za sebe.

Petra byla nadšená a my si začaly balit kufry. Samozřejmě jsem byla připravená na to, že Petra ještě nikdy neletěla a bude to s ní trošku „o nervy“, ale byla jsem šťastná, že mám parťačku.

Vadilo jí „vedro“

Jenže sotva jsme vystoupily na letišti v Egyptě, začala si brblat něco o tom, jaké tu je vedro a dusno, a že nemůže dýchat. Pouštěla jsem to druhým uchem ven a jen ji ujistila, že až dojedeme do hotelu k moři, bude to mnohem lepší. No, nebylo.

Další problém měla hned s tím, že musíme dvě hodiny čekat, než nám připraví pokoj, a ani hotel se jí příliš nepozdával. A takto to bylo celou dovolenou, a mně hned první den už docházely nervy.

Po svých zkušenostech jsem věděla, že hotel není vůbec špatný, je čistý a má krásnou pláž. Jenže tam Petra nechtěla trávit čas, protože jí vadilo i to, jak je voda v moři slaná a ona je pak „ulepená“ a lepí se na ni písek.

A tak se stalo, že ona trávila většinu času s knížkou na lehátku u bazénu a já si užívala moře, dobrého jídla, a dokonce jsem si zaplatila jednodenní výlet, abych si od jejích řečí odpočinula.

Nechtěla jsem přijít o kamarádku, protože jsem věděla, že doma si velmi rozumíme. Ale bylo mi jasné, že společné cestování není nic pro nás. A i když jsme se před odjezdem trochu poškorpily, dál zůstáváme kamarádky.

Božena S., 61 let, Kutná Hora