Je to dávno. Bylo mi pouhých osmnáct let. Cítila jsem zoufalství, beznaděj, prázdnotu. Vlastně jsem měla hodně společného s pohádkovou Popelkou.
Maminka mi umřela a místo ní přišla zlá žena s pichlavýma očima. Nechápu, co na ní táta viděl. Byla to vysoká hřmotná ženská, budila hrůzu, připomínala čarodějnici. Když jsem byla malá, skálopevně jsem věřila, že ta žena tátu očarovala. Bál se jí, i když ke všem ostatním se choval panovačně.
V její společnosti se změnil v ustrašeného chudáčka, který po většinu času mlčel a přikyvoval. Ve všech ostatních případech, zejména co se mě týkalo, se otec choval jako cholerik, často vybuchoval, býval v opozici.
Když k tomu všemu přičtete místo, kde jsme bydleli – pochmurné podhůří pod šedivými mraky, vyjde vám výsledek: horor! Silné a smutné provázky deště padaly celé dny, z lesních potůčků se pak stávaly říčky. Zima byla i v létě.
Byla jsem smutná a sama
Náš statek byl situovaný pod šedivou skálu. Tátova žena se ke mně nechovala pěkně. Otec to svou výchovou vyrovnat nedokázal. Vím, že mě měl rád, ale jak už to tak někdy bývá, neuměl to dát najevo. Myslel si, že vychovávat dceru znamená křičet na ni. Čím více řvete, tím lépe vychováváte.
Zejména v pubertě se mi s tím žilo těžko. Byla jsem smutná holčička a později zachmuřená dospívající dívka. Neměla jsem kamarádky. Škola, kam jsem dojížděla, byla v nejbližším městečku a moji spolužáci bohužel vycítili a vytušili, že jsem jiná.
Mně rodiče nekupovali, na rozdíl od nich, pěkné oblečení v obchodních domech. Nedostávala jsem kapesné. O nějaké dovolené jsem mohla jenom tiše snít. Moře jsem znala z obrázků. Vypadala jsem a chovala se jinak než ostatní.
Lišky tu dávaly dobrou noc
V naší obci nebyla ani hospoda, ani kostel, ani sebemenší obchůdek. Ani autobusová zastávka, na autobus se chodilo do sousední vesnice. Jen kaplička, ta tu byla, napůl schovaná v hájku.
Kupodivu i hřbitůvek, kam jsem chodila čas od času rozmlouvat s mámou, jediným člověkem, který mi rozuměl.
Nosila jsem jí náruče lučního kvítí. V zimě věnečky ze šišek. Do vesnice jezdívala čas od času pojízdná prodejna. Když přijela, byla to velká událost. Jednou s ní ale nepřijel jako obvykle mrzutý starý pán, ale krásný kluk zhruba v mém věku.
Vypadala jsem jako šmudlinka
Macecha mě poslala nakupovat jako vždycky. Málem jsem se svalila do trávy, když jsem uviděla nového prodavače. Byl jako princ z pohádek, jako zhmotněný dívčí sen. Byla to láska na první pohled.
Jenomže zrovna po špičkách přicházel podzim, první sníh se sypal překvapivě brzy.
A já jsem samozřejmě netušila, že s pojízdnou prodejnou nepřijede děda, který vypadal na sto let, ale princ z pohádky. A tak hádejte, co jsem si oblékla: Tátův vatovaný kabát! Hlavu jsem si zabalila do vlněného šátku. Nejradši bych se do země propadla.
Rande pod lípou
Podruhé jsem si dala s oblečením a účesem větší práci. Princ z pojízdné prodejny se stal smyslem mého dosud ne zrovna šťastného života. I on si mě všiml.
Což nebylo zase tak těžké, protože věkový průměr zdejších obyvatel byl tak vysoký, že jsem mezi nimi bila do očí.
Když jsme se viděli potřetí, vtiskl mi potají do dlaně dáreček. Červený bonbon. Později lístek s textem, jestli bych za hodinku nepřišla k veliké lípě. Kde je veliká lípa, všichni zdejší věděli.
Táta dostal amok
Sešli jsme se, a ne jen jednou. Věděla jsem, že On je ten pravý, moje životní láska. Ale to už se nad naším nádherným románkem smrákalo. Někdo nás viděl a hned zatepla to pověděl mému otci. Nikdy nezapomenu na scénu, která se rozpoutala.
Táta asi nebyl šťastný člověk, když kvůli všemu takhle vybuchoval. Tehdy řval, že ze mě chce mít vysokoškolačku, ne poběhlici, couru. Ale to ještě nic nebylo. Pojízdná prodejna přijela zase. Pamatuju se na ten den, jako by to bylo včera.
Nesněžilo, jen drobně pršelo. Vítr bral lidem deštníky a šátky.
Když ustal, maličko se oteplilo. Otce jsem viděla už zdálky, v černém kabátě vypadal jako přízrak. Přiběhl k náklaďáčku, popadl jeden kámen, druhý, třetí, a začal jimi házet po prodávajícím. Doprovázel to kletbami a sprostými nadávkami.
Pak už jsem jen zlomeně sledovala, jak auto s mým milým zběsile ujíždí po blátivé cestě a zmenšuje se a zmenšuje.
Postavila jsem se na vlastní nohy
Asi to byl impuls, abych změnila svůj život. Tím spíš, když příště s prodejnou přikodrcal někdo jiný, nerudný chlap středního věku. Neumím popsat, jak mi bylo. Kdo si vzpomíná na první lásku, možná se dokáže do mé situace vcítit.
Chtělo se mi všechno skončit, umřít, zmizet. Ani nebylo komu se svěřit. Doma to nepřicházelo v úvahu, kamarádky jsem neměla. Nezbylo než to nejhorší: zachovat se rozumně.
Odmaturovala jsem, řekla doma sbohem a odstěhovala se do většího města, do ubohého jediného pokojíku v podnájmu. Rozhodla jsem se na mladého řidiče pojízdné prodejny zapomenout.
Šťastné shledání
Přijet na Vánoce domů se přes všechny hádky sluší. Jela jsem. Bylo mi devatenáct, otec už na mě tolik neřval, přece jen, byly svátky a byl už naším nesmyslným sporem unavený. Pozorovala jsem na něm, že je opravdu rád, že mě po delší době zase vidí.
Mezi svátky přijela pojízdná prodejna. Nevydržela jsem a běžela se tam podívat. Byl tam. Ani jsme si nic dlouze nevysvětlovali. Tehdy se prostě urazil, později mě marně hledal. A teď mě rovnou a bez okolků požádal o ruku. A já? Samozřejmě jsem řekla ano.
Hana J. (60), Vysočina
