Uprostřed noci jsem uslyšela venku klepání, a když jsme otevřeli dveře, vykřikli jsme leknutím.
Před třemi lety nás naši známi požádali, jestli bychom občas nezajeli zkontrolovat jejich chatu na Šumavě. Odjížděli na delší zahraniční dovolenou a chtěli mít jistotu, že na chatě bude všechno v pořádku.
Stačilo, když se tam podíváme v půli jejich pobytu – a mohli jsme tam i přespat. Nebylo to pro nás neznámé místo, párkrát jsme tam u nich v minulosti byli. Tentokrát jsme tam s manželem vyrazili sami.
Nejprve to byla romantika
Chata se nacházela na dost osamělém místě. Kolem byla krásná příroda a hluboké lesy. Bohužel v onen víkend, kdy jsme se tam s manželem vydali, nebylo moc příjemné počasí.
Na obloze neustále visely těžké šedé mraky a vypadalo to, že každou chvíli může začít pršet. Uvažovali jsme dokonce i o tom, že zkrátka jen chatu zkontrolujeme a pak vyrazíme zpátky do Prahy.
Pak nám to ale připadalo přehnané ihned se vracet, takže jsme se rozhodli přenocovat a odjet domů v neděli dopoledne.
Kdybych bývala tušila, co oné noci zažijeme, asi bych dala přednost zpáteční cestě. Odpoledne se skutečně rozpršelo, takže se nedalo ani jít ven na procházku. Bylo celkem chladno, ale manželovi se podařilo zapálit oheň v krbu, takže jsme si užívali romantiku.
Takovou jsme měli během pětatřiceti let manželství jen málokdy. Usínali jsme proto v pohodovém rozpoložení, zatímco v krbu dohasínaly poslední jiskry.
Podivné zvuky
Vzbudila jsem se uprostřed noci. Nejprve jsem byla trochu zmatená, než jsem si uvědomila, kde jsem. Byl to přece jen nezvyk, když člověk většinou usínal v pohodlí pražského bytu. Manžel vedle mě tvrdě spal. Za chvilku jsem pochopila, co mě probudilo.
Venku před chatou se ozývalo jakési klepání. Dost mě to vyděsilo, když mi došlo, jak daleko od civilizace jsme. Zatřásla jsem manželem. Nechápal, proč ho budím a myslel si, že se mi něco zdálo. Pak to klepání ale zaslechl také.
To už se posadil na posteli a šeptem jsme se dohadovali, co by to asi tak mohlo být. Přemluvila jsem muže, aby se šel podívat. Vyhlédl z okna, a když nic neviděl, opatrně přešel ke dveřím. Já jsem ho následovala.
Manžel otevřel dveře a v tu chvíli jsme oba vykřikli zděšením. Nacházela se tam podivná bílá postava, skoro průsvitná. Vznášela se trochu nad zemí a na první pohled nebylo pochybnosti o tom, že je to nějaký duch!
Zjevení mělo smutné oči
V první reakci manžel rychle přibouchl dveře. Podívali jsme se na sebe, abychom se ujistili, že ani jednoho z nás neklamal zrak. Nad strachem potom zvítězila zvědavost. Manžel znovu pootevřel. Postava tam stále byla, ale nevypadala nebezpečně, spíš smutně.
Z rozmazané tváře probleskovaly zoufalé oči. Nebylo možné přesně určit věk, ale celkově duch působil spíše jako přízrak nějakého mladšího muže. Chvíli jsme se na zjevení dívali. Nevypadalo to, že by chtělo strašit nebo škodit.
Po pár minutách se začal duch vzdalovat a rozplývat, až ho úplně pohltila okolní tma. Nemohli jsme pak s manželem dlouho usnout a vyměňovali jsme si názory na to, co měla ta příhoda znamenat. Věděli jsme jistě pouze jediné: že se nám to nezdálo.
Druhý den jsme z chaty našich známých odjížděli s divnými pocity. Když se pak vrátili ze zahraničí, tak jsme jim o všem pověděli. Mysleli jsme si, že nás budou považovat za blázny. Vyšlo ale najevo, že naše známá ten přízrak kdysi viděla také.
Vyptávala se lidí v nejbližší vesnici a zjistila, že tam před lety dobrovolně odešel ze světa místní mladík kvůli nešťastné lásce. Občas prý bývá jeho prokletá duše vidět v okolí vesnice nebo v lese.
Stává se tak hlavně v deštivé dny, takové, jaký byl, když se mladík oběsil. Vím, že je těžké tomu uvěřit, pokud to člověk nezažije na vlastní oči. Já i manžel ale od té doby bereme nadpřirozené jevy skutečně vážně.
Jana W., (60), Praha
