Rodiče si nevybíráme. Já jsem na ně měla smůlu. S otcem jsem se přestala stýkat a matka mi nepříjemně zasahovala do života.

Matka a otec se rozvedli, když mi bylo dvanáct let. Otcovy nevěry už nechtěla matka tolerovat a tak jsme zůstaly samy. Matka si už nikoho nenašla, protože mužům přestala důvěřovat. A podobnou filozofii začala uplatňovat i na mé přátele.

Žila jsem v tvrdém režimu

Bydlely jsme na malém městě a znaly rodinné poměry mých kamarádů. Co však bylo zvláštní, matka posuzovala mé přátele podle hříchů jejich rodičů.

Když se náhodou dozvěděla, že jsem byla v kině s nějakým spolužákem, začala vypočítávat, z jaké je rodiny a že pro mě není dost dobrý.

A přitom šlo jenom o kino, kde jsme se sotva chytili za ruku. Prvního kluka jsem jí představila v maturitním ročníku. Do té doby jsem ani neměla příležitost se s někým seznámit. Měla jsem dost tvrdý režim a skoro vůbec žádnou volnost.

Když jsem mámě jako takřka dospělá představila jednoho milého a slušného kluka, řekla, že jsem na vztahy ještě mladá a opět upravila pravidla, které mi během posledních prázdnin trochu povolila.

Zase jsem nemohla nikam chodit, protože je prý důležité, abych se soustředila na školu a nemyslela na hlouposti. Poslechla jsem ji, ale jen proto, abych měla dobré výsledky a přijali mě na vysokou školu do Prahy.

O našem vztahu nevěděla

Studentské roky na koleji patřily k těm nejkrásnějším. Domů jsem jezdila jen na víkendy, matce jsem o klucích nic neříkala, informovala jsem ji jen o škole. Po třech letech jsem se seznámila s Filipem, mým současným manželem.

V posledním ročníku už jsme spolu bydleli v pronajatém bytě a po promoci jsme plánovali svatbu. Byl přímo z Prahy, takže jsme občas zašli i k jeho rodičům, kteří jsou úžasní a od začátku nás podporovali. Moje matka o ničem nevěděla.

Filip se často ptal, kdy ho vezmu na víkend k nám domů, ale já to vždycky nějak zamluvila. Pak už jsme měli termín svatby a já se nemohla dál vymlouvat a přehlížet jeho otázky. A tak jsme tedy jeli spolu za mojí matkou.

Museli jsme odjet dřív

Byla to nepříjemná návštěva. Matka se urazila, že jsem jí neřekla o společném bydlení s Filipem a o svatbě jí říkám jen tak mezi řečí. Na Filipa se takřka nepodívala, stále jen opakovala, jak jsem nevděčná. Odjeli jsme proto hned po obědě.  Večer mi matka volala.

Nelíbilo se jí, že je z velkého města, prý bude určitě namyšlený. Nejvíc ji trápilo, proč že si nemůžu vzít nějakého hodného kluka od nás a musím bydlet v Praze. Filip mi prý brzy začne zahýbat s nějakou paničkou, jak je ve městech obvyklé.

Chtěla jsem se před svatbou s matkou smířit, ale ona mě stále urážela, i na svatební hostině. Měl to být nejkrásnější den mého života, ale změnil se v noční můru. A ta měla ještě pokračování.

Už s námi nemluvila

Matka měla už delší dobu cukrovku. Její stav se zhoršoval. Nám se narodila dcerka Terezka. Jakmile povyrostla a byly jí dva roky, vzali jsme matku k sobě. Nemohla chodit, potřebovala péči. Myslela jsem si, že to nějak s Filipem zvládneme.

Matka se však opět zaměřila na mého muže. Ani jednou mu za nic nepoděkovala a přitom se o ni staral jako o vlastní mámu. Považovala to za divadlo. A tak jsme se rozhodli, že jí nejlépe bude v domově důchodců. Ona nám vyčetla, že se jí chceme zbavit.

Byli jsme se za ní pak několikrát podívat, vždy však odmítla komunikovat. Zemřela zatrpklá a osamělá. Říká se, že máme odpouštět, ale já jsem se v duchu s matkou smířila až po její smrti. Nedala mi k tomu předtím nikdy příležitost.

Zůstala z ní jen zatrpklá stará žena, které se každý bál. Ničila mi vztahy, nikdy jsem v ní neměla žádnou oporu. Jak skončila, je ale smutné. Já jsem si potom vždy dávala pozor, abych se vůči své dceři nechovala podobně.

Radka L. (57), Praha