Nemohla jsem se starat o nemocnou maminku a proti její vůli ji dala do pečovatelského domu. Byli tam hodní a starali se pečlivě. Jenže byla nešťastná.

naší rodině jsme odjakživa dlouhověcí. Tatínek se dožil skoro stovky a maminka se k ní blížila mílovými kroky. Bylo jí jednadevadesát, když začala mít problémy s koleny. Přestala chodit a ploužila se po bytě, chudák, jen s chodítkem.

Nemohla si ani odnést kávičku do pokoje k televizi, protože kočírovat vratké chodítko jednou rukou, když v té druhé je horký nápoj, bylo pro maminku nemožné.

K sobě jsem ji vzít nemohla

„Mami, takhle to dál nejde, budeš muset někam do domova důchodců,“ povzdechla jsem si, když jsem ji už poněkolikáté našla na podlaze. Vždycky spadla a nemohla se zvednout. K sobě jsem ji vzít nemohla, bylo mi sedmdesát a dcera mě lákala, abych šla bydlet k ní.

Byla vdova a svého jediného syna, mého vnuka, skoro nevídala. Jak je v dnešní době zvykem, toulal se radostně po světě. Momentálně prodával zmrzlinu někde v Austrálii u pláže. Trochu jsem těm mladým záviděla. To za mého mládí neexistovalo, sebrat se a odjet bůhví kam!

Pořád jen plakala

No, maminka rázně odmítla. Nikam se stěhovat nechtěla, prý to vůbec nepřipadá v úvahu! Neuplynulo ani pár týdnů a maminka si při dalším pádu zlomila krček. Musela na operaci. Domů se už vrátit nemohla. Musela jsem rozhodnout za ni.

Proti její vůli jsem ji z nemocnice dopravila do pěkné léčebny dlouhodobě nemocných. Vše tam bylo voňavé a čisťounké, i personál byl vlídný a milý. Jenže maminka usedavě plakala a já nakonec taky. Z lítosti a také kvůli výčitkám svědomí.

Neměla jsem sílu se o ni starat

„Opravdu jsem pro ni nemohla udělat víc?“ ptala jsem se sama sebe v duchu, a úplně tajně jsem si musela přiznat, že ano. Mohla jsem se víc snažit, ale nechtělo se mi. Také už jsem nebyla nejmladší a chtěla jsem mít klid.

Po čtyřech dětech, fyzicky náročném zaměstnání a rozvodu jsem si snad trochu pohodlí zasloužila, ne?

Utěšovala jsem se, že si mamka zvykne, ale opak byl pravdou. „Miluško, nenechávej mě tady. Stýská se mi! Oni jsou tady na mě hodní, ale jsem nešťastná. Já snad z toho smutku umřu,“ plakala, kdykoli jsem za ní šla. Právě to byl důvod, proč jsem návštěvy omezila na minimum.

„Stačí jí jedna moje návštěva za týden. Jednou přijde moje dcera a jednou můj bratr, mámin syn. Co víc by chtěla?“ říkala jsem si a tím se vždycky na chvilku uklidnila. Ale moc to nepomáhalo. Jako bych někde uvnitř cítila, že dělám něco špatně.

Chovala jsem se sobecky

Jednou jsem před tou léčebnou kupovala pro maminku ve stánku pár dortíků. Přede mnou stála mladá maminka s dcerkou a vyptávala se jí, co celý den dělala. Zaujalo mě, když ta malá začala vyprávět o babičce. Jak ji má ráda, jak se na ni těší. Jak už se nemůže babičky dočkat!

„Maminko, že už se těšíš, až nám babičku pustí domů?“ zeptala se, ale odpovědí jí bylo jen mlčení. Zamrzelo mě to. Po všech těch pozitivních informacích jsem si přála, aby se babička té holčičky uzdravila a vrátila se zpět domů. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že i moje maminka se touží dostat domů.

Někam, kde má šanci být, ještě pár dní či let, které jí zbývají, spokojená a šťastná. Kde bude se svými blízkými. Kde si bude žít podle svého, a ne podle předem daného řádu. Teprve po chvíli mi všechno došlo. Zastyděla jsem se. Kvůli vlastní pohodlnosti jsem se chovala tak hrozně a sobecky!

Společně jsme utekly

„Miluško, vezmi mě domů, já tady umřu!“ přivítala mě maminka obvyklou větou, ale já tentokrát neodporovala. Dala jsem jí na čelo pusu a zavolala taxík. Za hodinu na nás měl čekat dole před bránou! „Maminko, posaď se a čekej.

Za chvilku jsem u tebe a odvezu tě domů,“ slíbila jsem a odešla podepsat nějaké papíry.

„Ale to není možné!“ sdělila mi sestra na ošetřovně, ale já si vedla svoji. Nakonec nezbylo nic jiného než odejít bez podpisu. Vlastně jsme obě utekly. Taxík už na nás netrpělivě čekal. Mladý texikář se na nic neptal. Šlo nám to pomalu.

Ještě že nám jakási paní zapůjčila svoje chodítko! I tak to šlo ztuha.

Zabydlely jsme se ve třech

Nakonec ji jakýsi pán, co šel na návštěvu, vzal do náruče a posledních pár metrů k autu odnesl. Cestou jsem přemýšlela, co bude dál. Bylo to velké bláznovství! „Budu se muset k mamince nastěhovat. Starat se o ni. Zajistit pečovatelku. Kdo ví, co ještě,“ přemýšlela jsem a pomalu se mě zmocňovala panika.

Pomohla dcera. Ta, která počítala s tím, že se k ní nastěhuji. „Mami, uděláme to jinak. Vyměníme si byty a budeme bydlet společně všechny! Trvalo to dlouhý rok, než se nám povedlo dovést nápad do konce.

Byt, který nyní společně obýváme, skýtá pro každou kýžené soukromí. A také možnost si vzájemně pomáhat. Když se chce, jde téměř všechno. Jen nesmí být člověk malověrný!

Miluše S. (71), Praha