Moc jsem se těšila na vnučku, ale najednou mám pocit, že to malé dítě je jen velmi účinným prostředkem, jak ze mě a z mého táty může dcera vytáhnout další peníze.

Moje výchova se minula účinkem, dnes už to můžu a musím říct naplno. Je to smutné, ale je to tak. Množství lásky, které jsem do své ratolesti vložila, se vůbec nerovná míře vděku, který bych, myslím, měla ze strany Jitky cítit.

Všechno se ve vrchovaté míře projevilo, když dcera porodila. Má krásnou holčičku a já vnučku. Jsem šťastná babička a za to, že se s ní můžu těšit, jsem moc ráda. Jenomže všeho moc škodí.

Jsem babičkou na hlídání skoro pořád a někdy začínám mít pocit, že mám Denisku u sebe častěji než její matka.

Ta holka mi nepomůže s ničím

Hlídání vnučky je ovšem jen jedna věc, která se jaksi vymyká běžnému průměru a zvyklostem. Moje dcera za mnou stále častěji chodí s dalšími a dalšími prosbami o peníze. Vypadá to asi tak, že zaťuká na můj pokoj, otevře a řekne:

„Ahoj mami, v té posteli se nedá spát, ta matrace je stará, proleželá, já se nevyspím, ale nemáme peníze, nezaložila bys mě?“ Tak takových „záloh“ mám u Jitky už asi za padesát tisíc. Dcera a její přítel totiž potřebují skoro každou chvíli něco.

A když potřebuji něco já od dcery, tak to nejde a nejde. Najednou má Jitka právě v tu chvíli práce nad hlavu s malou, nebo měla „zrovna něco domluvenýho“.

A to, co já potřebuji, jsou kolikrát prkotiny, které nevyžadují žádné velké úsilí, jde třeba jen o to, aby někdo zůstal s řemeslníky doma, počkal, až udělají svou práci a zaplatil jim.

Ne ze svého, samozřejmě, já financuji opravy našeho domu sama, na to už jsem si zvykla a v tomhle ohledu ani neočekávám, že bych se setkala s nějakou snahou mi na rekonstrukce přispět.

Je to holt starý dům, takže opravovat je každou chvíli co,to je ten nekonečný příběh.

Zvykla si dostávat peníze

Mám pocit, že vydělávám jen na provoz domu a na rodinu dcery. A to ještě šetřím, aby měli všichni něco pod stromečkem a měli radost z dárku i při narozeninách. Škudlím, na obědy v práci nechodím, jsem hubená jak lunt a co z toho života mám?

Ano, radost z Denisky, ta ještě rozmazlená není, tu teprve asi všichni rozmazlíme. Nebudu přece na vnučku přísná, jsem její babička a babičky jsou hodné. Mě moji prarodiče také rozmazlovali, zato máma s tátou se se mnou rozhodně nepárali.

A Jitce pak po celé dětství podstrojovali. A i když byla už dospělá, dostávala od mého otce, jejího dědy pořád nějaké peníze. A nebyly malé, až jsem někdy zůstala koukat na tu sumu.

Výsledek byl ten, že holka si na ten přísun financí, pro které nemusí hnout prstem, nějak zvykla. A zvyk je železná košile, akorát že teď pro změnu chodí škemrat ke mně.

Když přišla posledně, měla jsem nějakou špatnou náladu, možná bylo novoluní, které astrologové považují za nebezpečné, zkrátka jsem na Jitku spustila, že už toho mám plné zuby a že ať se taky stará ten její pecivál, ať ho pošle do práce.

A jestli nechce, tak ať ho vyexpeduje z domu. A jestli to neudělá, že to budu muset udělat já a že už jsem do nich nacpala spoustu peněz a děda také a tohle už není dál možné.“ A co se stalo potom? Jen tak pokrčila rameny a vzápětí šla za mým otcem, svým dědou.

Zavřela za sebou, tak nevím, co si povídali, ale za chvíli vyšla ven, oči červené asi od pláče, ale úsměv na tváři.

Stěžovala si u dědy

Prošla kolem mě s nosem nahoru beze slova a zabouchla do svého pokoje. Tak silně, že se Deniska rozplakala. Šla jsem za otcem a povídám:

„Že tys jí zase dal peníze?“ Neměla jsem to dělat, vlastně se to ani nehodilo, ale v té chvíli jsem si zkrátka nemohla pomoci. Ležel tam na kanapi, koukal na televizi a měl nepřítomný pohled. Za tu zbrklost jsem byla potrestána hned.

Tak rozčileného otce jsem viděla naposledy snad tehdy, když jsem přinesla domů na vysvědčení trojku z fyziky. Prý si zaprvé se svými penězi může dělat, co chce, a za druhé, že je to jeho vnučka, a tudíž jí nic neodepře.

Když ztratil manželku, je to jeho jediná láska. Tak se ten starý chlap rozněžnil, až měl slzy v očích. Vzpomněl si na naši mámu. Také na ni vzpomínám, ale nebrečím hned jako želva.

Řekla jsem si, že už asi ten náš táta postupně senilní, co se dá dělat, a nechala ho být. Jeho postoj ke mně se zkrátka nezměnil, to jsem si tímhle bolestivým způsobem ověřila. Jsem pro něj méněcenná, než jeho pravnučka.

Mám toho všeho tak po krk, že jsem přemýšlela, že z toho našeho obrovského domu, který je stejně jen pro zlost, odejdu. A ať si tam všichni dělají, co chtějí. Jenomže pak už asi Denisu jen tak neuvidím.

Mé jediné dítě porodilo jedinou vnučku, takže v tomhle směru nemám moc na výběr.

Přemýšlím, že uteču

A přitom bych mohla zmizet ze dne na den, měla jsem nabídky, abych žila i v cizině, stál o mě bohatý vdovec, pořád ještě štramák. Protože umím německy, nebyl by to problém.

Pracuji ve firmě, která obchoduje s cizinou, a tak není o zajímavé návštěvníky v kanceláři nouze. Slyšela jsem, že Němci jsou po Češkách jako diví, Němky i Němcům připadají údajně moc chladné.

Jeden mi to řekl na rovinu a dodal, že ty jejich ženské jsou dokonce hloupé… No, to bych neřekla, ale jisté je, že bych se i jako babička mohla vdávat z fleku. Jenomže to neudělám a asi se dál budu start o vilu, vnučku a hádat se s dcerou. Občas si i tenhle život dovedu užít.

Jarmila (54), Vlašim