Skrytá v kapradí přitahovala místní čaroděje. Byla v ní živá voda? Kdo byla žena v černém, která se u ní zjevovala? Co dělala její stará fotka na naší půdě?

Ráda vzpomínám na studánku skrytou v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelná a chodívala jsem si k ní omývat obličej. Takové studánky totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví. Studánka u našeho domku patřila do skupiny léčivých.

Nacházela se sice téměř u cesty, ale cizím lidem byla utajena ve vysoké trávě. V její blízkosti rostly podivné rostliny, které se nikde jinde nenacházely. Pravidelně k ní přicházela nabírat vodu místní bylinkářka.

Byla už stařičká, leč čiperná, a neváhala ke studánce vážit ze svého domečku tříkilometrovou cestu. Svůj vysoký věk a čilost přikládala za zásluhu právě jí.

Kouzelník se rozplynul?

Také místní podivín, člověk, o kterém nikdo nic nevěděl,, přicházel ke studánce trhat drobné lístky, ze kterých si vyráběl salát na dlouhověkost. Rostly prý pouze zde.

Bylo mu více jak devadesát let, byl nesmírně znalý nejen léčitelství, ale hlavně různých kouzel a čar. Byl to takový místní Merlin, moje maminka k němu měla velkou úctu a dokázala s ním hodiny klábosit. Ten místní blázen, jak jej lidé nazývali, si ji oblíbil.

Tento zajímavý člověk, na kterého ráda vzpomínám, jednoho dne zmizel – stejně tak, jako přišel, nikdo nevěděl odkud. Jako by se proměnil v mlhu. Což u dobrých čarodějů bývá…

Sen mě pronásledoval

Od dětství jsem mívala sen, v němž studánka figurovala. Byla to taková moje dětská noční můra. Starý dům rodičů byl pro mě zdrojem strachu a nejhrůznějších hororových představ, které si dokáže dítě vymyslet. Sen začínal vždy na návsi. Kde se vzal, tu se vzal, z rybníka se vynořil muž.

V obličeji byl namokvalý a modrý, oči vytřeštěné. Utopenec! Bohužel se ale na rozdíl od většiny filmů o zombie nepohyboval pomalu, ale běhal rychle. Honil mě kolem rybníka, kolem domu i stodoly – nikde nebyl nikdo, kdo by se objevil a zachránil mě.

Domy byly prázdné, všichni kamsi zmizeli. Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila. Cesta byla prudká, strmá a zarostlá vysokou travou.

Odehnala příšeru ode měUtíkala jsem jako o život, prodírala se travou a křovím a slyšela, jak za mnou ten člověk funí. Byl ve výhodě. Já běžela po dvou, on po čtyřech.

V poslední chvíli , když už jsem opravdu nemohla a upadla, se objevila žena v černých dlouhých šatech. S velkou úlevou jsem ji vyskočila do náruče.

Můj pronásledovatel se zastavil, z nějakého důvodu se té ženy bál, jen zlostí syčel, kroutil se a nakonec se doslova odplazil zpátky k rybníku.

Žena v černém mě pohladila po vlasech, vzala za ruku a řekla: „Pojď, jdeme domů!“

Byla to prababička?

Je zvláštní, že po mnoha a mnoha letech, když jsem dům po rodičích prodávala a vyklízela, jsem narazila na starou fotografii prababičky. Zemřela dávno před mým narozením, ale byla to přesně ta žena, která mě ve snech zachraňovala.

Fotografii jsem si vzala a mám ji stále u sebe jako svého ochránce. Provází mě už léta, a kdykoliv se dostanu do potíží, zapálím svíčku, vyndám fotografii a s prababičkou si povídám.

Nevím, jestli mě opravdu chrání nebo si tím přitáhnu pozitivní energii a štěstí, protože problémy vždy rychle ustoupí a vyřeší se jako zázrakem samy. Lada D. (49), Štramberk.