Když mi z nemocnice volali, že matka umírá, našla jsem v sobě sílu za ní jít. A to navzdory tomu, že mi kdysi tak ublížila. Alespoň na malou chvíli jsem se pokusila zapomenout a být tu pro ni.

Moje dětství rozhodně nebyla pohádka. Matka byla nezodpovědná, nespoutaná žena, pro kterou bylo důležitější vysedávání v hospodě a střídání mužů než vlastní dcera. Otce jsem nikdy nepoznala.

Byl pro mě jen jedno jméno na matčině dlouhém seznamu krátkých lásek. Byla jsem přítěží, něčím, co ji brzdilo v jejím divokém životě, a tak mě nejčastěji odkládala k mé babičce, která pro mě však znamenala bezpečný přístav.

Nikdy se nemohla vyrovnat babičce

Její domek na vesnici pro mě byla oáza klidu a vždy o mě pečovala s láskou, vařila mi teplé večeře a byla pro mě vlastně matkou, když ta moje za moc nestála.

S každým rokem, kdy jsem vyrůstala, jsem víc a víc chápala, že moje matka nikdy nebude takovou ženou, jako byla babička. Byla sobecká, impulzivní a neuměla milovat jinak než na chvíli.

Když jsem dospěla, matka se o mě zajímala jen tehdy, když něco potřebovala, a to byly ve většině případů peníze. Pilně jsem pracovala, budovala si vlastní život a ona se objevila jen tehdy, když byla v nouzi.

Nakonec jsem se rozhodla přerušit s ní veškerý kontakt. Roky ubíhaly a já na ni téměř zapomněla. Žila jsem svůj život, měla práci, přátele, dokonce i vlastní rodinu. A pak přišel ten telefonát: „Vaše matka je v nemocnici. Má rakovinu.

Přála si, abyste o tom věděla.“ Šokovalo mě to, a i když jsem neměla s matkou ideální vztah, šla jsem za ní. Poprvé po letech jsem ji viděla ležet v nemocniční posteli. Byla bledá, slabá, v očích měla něco, co jsem u ní nikdy neviděla, pokoru.

Našla jsem vnitřní mír

Nebyla to ta tvrdá žena, kterou jsem znala. Byla zlomená. A přesto, když mě spatřila, pokusila se o úsměv. Nic jsem na to neřekla, jen jsem tam prostě seděla a nakonec ji chytla za ruku.

Lékaři jí nedávali příliš šancí, ale operace nakonec pomohla a dostala naději na prodloužení života. Protože ale nebyl nikdo jiný, kdo by se o ni postaral, vzala jsem si ji k sobě.

Nebylo to sice vůbec snadné, byly dny, kdy byla protivná a já se musela přemáhat, ale byly i chvíle, kdy se snažila být lepší. Kdy jsme spolu seděly na verandě, mlčely a jen tak si užívaly krásný západ slunce.

Moje matka nakonec odešla pokojně, ne sama. Sice jsem nepocítila nějaké odpuštění, ale mír v duši určitě. A za to jsem osudu vděčná.

Eva S., 58 let, Kladno