Často starší lidé žehrají, jak jsou ti mladí špatní. Já mám jiný názor. Můj mladší kolega kvůli mně obětoval slušně rozjetou kariéru.

Dnes už to nebývá zvykem, ale já jsem v naší firmě pracovala dlouhá léta. Vedení si vážilo mojí loajality, zkušeností a toho, že naši společnost znám ze všech stran.

Pan ředitel moji věrnost a práci, která za mnou byla vidět, dokázal dobře ohodnotit. Měla jsem za sebou zajímavé projekty, věřil mi a zadával mi zajímavé úkoly a ty nejnáročnější zakázky. Dařilo se mi. Asi i proto, že mě moje práce velmi bavila.

Změna… k horšímu

Postupně jsem si budovala svoji pozici, stoupala jsem v žebříčku a troufám si říct, že všechno jsem si poctivě vydřela.

Měli mě tam rádi, já jsem je měla ráda, měla jsem ráda celé tohle prostředí, kde jsem strávila podstatnou část svého života. To se ale změnilo ve chvíli, kdy náš ředitel odešel do důchodu a k nám přišel nový šéf.

Přitáhl si s sebou své lidi a mnoho zaměstnanců, kteří zde, tak jako já, dávno před ním odváděli kvalitní práci, nemilosrdně vyhodil, jiné šikanoval. Já patřila do té druhé skupiny. Nechal si mě sice k ruce, ale začal teror.

Můj životní projekt

Možná pro mě naštěstí jsem měla těsně před důchodem. Zároveň jsem však měla rozpracovaný projekt, který jsem úspěšně vedla ke zdárnému konci. Byl to můj životní projekt, kterým jsem se chtěla s firmou rozloučit.

Měl jí přinést velké možnosti ve světě a pochopitelně velkou finanční injekci. Nový vedoucí mi však projekt bezdůvodně odebral.

Bez udání důvodu, bez přípravy, naprosto nečekaně na běžné poradě mě přede všemi zbavil kompetencí s tím, že na to ve svém věku nestačím, a projekt předal mladšímu kolegovi. Samozřejmě „jeho“ člověku.

Byla v tom loajalita

Nikdo jsme nic nechápali. Já jsem na něj zůstala zírat s otevřenými ústy. Naprosto mě to zdrtilo. Ale stalo se něco, co mi doslova vyrazilo dech. Právě onen kolega Martin, do té doby „jeho“ člověk, který měl projekt převzít, ho beze strachu odmítl.

Přitom by to pro něj byla fantastická příležitost. Byl v tom strach? To určitě ne. Řekl mu, že mi nebude brát něco, co mi bylo přiděleno, na čem pracuji v plném nasazení a co mám velmi dobře rozdělané. Kolega byl odvážný. Byla v tom loajalita.

Tohle šéf nepřekousl

Šéf zrudl až téměř infarktově a dal kolegovi nůž na krk. Buď projekt okamžitě převezme, nebo bude muset z firmy okamžitě odejít. A víte, co se stalo?

Martin se zvedl ze židle a opravdu odešel. Ne jen ze zasedačky, ale i z firmy. Na hodinu. A já se také rozhodla k činu, sbalila jsem si své věci a odešla do předčasného důchodu.

Podnikáme spolu

Projekt nakonec převzal šéf sám. A jak dopadl? Krachl. To mě mrzelo nejvíc. Ale vlastně mě to už nemuselo trápit, bylo to pro toho člověka zadostiučinění. S Martinem jsem však zůstala v kontaktu a jednou jsme se sešli u kafe.

Měla jsem vůči němu výčitky svědomí, vždyť kvůli mně přišel o práci. On se jen smál, že pod nefér člověkem pracovat nechce. A vzal to jako příležitost pustit se do vlastního podnikání.

Založil firmu, kterou měl v hlavě už pár let, ale neměl odvahu se do toho pustit.A představte si, dnes mu v jeho úspěšné firmě i jako důchodkyně pomáhám a jsou z nás dobří přátelé.

Blanka P., 67 let, Praha