Moje sestra byla posedlá láskou ke koním. V osmnácti si svůj sen částečně splnila, když dostala od maminky peníze, které jí našetřila. Získala tak víc, než tehdy doufala.
Nebyli jsme žádní boháči. Zejména po smrti otce se měla maminka co ohánět. Ale i tak se jí dařilo nám, třem dcerám, něco naspořit, což považuji dodnes za neuvěřitelné.
Ta z dcer, která oslavila osmnáctiny, dostala našetřenou částku k dispozici, a s tou měla právo naložit podle vlastního uvážení. Já i druhá sestra jsme peníze utratily rozumně a maminka neměla výhrady.
Podobnou moudrou investici očekávala také u sestry nejmladší – Stáni. S důvěrou jí při oslavě osmnáctých narozenin věnovala vkladní knížku a byla zvědavá, jak s obnosem naloží.
Od mé nejmladší sestry se dalo očekávat mnohé a nějaké překvapení nejspíš tušila i naše matka.
Co si asi koupí?
Sestra byla romantička, milovala přírodu a koně. Stále dokola je malovala. Obrázky koní visely na stěnách nejen v jejím pokojíčku. Ovšem to, co si sestra za uspořené peníze koupila, nečekal nikdo.
Koupila si klobouk s ocasem nějakého nebohého zvířete, kytaru a polovinu živého koně. Nikdy jsem neviděla maminku se tak rozčílit, leč sestra trvala na svém.
Koni – tedy své půlce – dala jméno Mánička jako projev hlubokých sympatií s mládeží, která si v době našeho mládí tak říkala. Sestra sama se stylizovala do této podoby – dlouhé vlasy, džíny, vytahaný svetr, a také měla takovou představu o svém příteli.
Jak bude vypadat, jaké zájmy bude mít, jakou hudbu bude poslouchat… „A kdo vlastně má druhou půlku té tvé kobyly?“ ptala se maminka zoufale. „Kdo si může koupit půlku koně? Jedině takový blázen, jako ty!“
Přišel On
Sestra majitele druhé půlky koně, který byl ustájený v nedaleké vesnici, osobně neznala, znala jen jeho jméno. Všichni jsme ale mohli očekávat, že se dříve, nebo později potkají.
Z tohoto setkání byla nervózní, proto si nás, obě své sestry, vzala jako duševní podporu s sebou. A udělala dobře. Duševní útěchu skutečně potřebovala. Přišel totiž On! Byl přesně takový, jakého si vybájila ve svých romantických představách.
A také on si představoval svou princeznu jako naši sestru. Zrodila se tehdy velká a krásná láska a vydržela sedm let. Společně se starali o svou vysněnou kobylku, jezdili na čundry, klapalo jim to.
Kobylka zemřela přesně v době, kdy vztah procházel krizí a nezadržitelně spěl ke konci. Kobylka Mánička cesty těch dvou romantických bláznů spojila, a po letech s jejich velkou láskou navždy odešla.
Jiřina (57), Děčín
To je fakt krásny příběh, jak život a lásku spojuje něco tak obyčejného jako kobylka. Je až neuvěřitelný, jaký vliv měla na vztah vaší sestry!
Podobné příběhy mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Lidé by měli jít za svými sny a jestli je to kůň, nebo třeba kytara, to je jedno. Důležité je, že to přináší štěstí.
Jako děcka jsme taky měli doma hodně zvířat, ale kobylku nikdy. Je to pro mě jak pohádka, když slyším, jak vaše sestra našla svou lásku díky koni Máničce.
Příběh o Máničce je tak krásný a dojemný! Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří si splní své sny a najdou přitom lásku – to je opravdu vzácné. Vaše maminka musela být úžasná žena, že dokázala podpořit všechny vaše sny!