Více než své rodiče jsem měla ráda babičku. Ta mi pomohla i po své smrti.

Babička z matčiny strany se o mě a o mého bratra v dětství starala lépe než otec a matka. Ti byli jednak hodně zaměstnaní a jednak se pořád hádali, často i před námi.

Otec byl cholerik, na matku často křičel a já jsem se ho bála. Nikdy jsem k němu nenašla bližší vztah, prostě jsem k tomu nedostala příležitost. V době mého dospívání se všechno ještě vyostřilo.

Zemřela bohužel předčasně

S matkou se tehdy ještě občas dalo mluvit, ale rozhodně jsem se jí nemohla svěřovat s dívčími tajemstvími. Z otce se stal nepříjemný člověk a naše komunikace probíhala hlavně ve formě zákazů z jeho strany.

Stejně jako já, tak i můj o dva roky starší bratr Jirka chtěl odejít z domova co nejdřív. Dostal k tomu příležitost, když si našel přítelkyni, která měla byt po tetičce.

Jeho odchod jsem těžce nesla, protože to byl vlastně jediný člen domácnosti, s kterým jsem mohla mluvit. Proto jsem stále častěji utíkala za svojí babičkou. Ta bydlela na druhém konci města, ale já jsem žádné cesty k ní nelitovala. Bohužel odešla z tohoto světa předčasně.

Po smrti dědy žila sama a jednoho dne jí našla sousedka před bytem na chodbě ležet na zemi. Přivolaná záchranka už mohla jen konstatovat smrt. Rodiče se před pohřbem šíleně pohádali a otec tam nakonec nešel, takže jsem ho navždy odepsala.

Snažila jsem se zapomenout

Jakmile jsem dosáhla plnoletosti, udělala jsem to samé, co Jirka. Ještě před maturitou jsem si našla staršího přítele, který už pracoval a z domova jsem odešla. Ulevilo se mi, ale současně mi bylo líto, že to rodiče nijak nezasáhlo. Přerušila jsem s nimi kontakt.

Později jsem je ani nepozvala na svoji svatbu. To samé udělal i bratr. Rodinné štěstí, po kterém jsem jako malá tak marně toužila, jsem prožívala až v manželství. O rozvodu rodičů jsem se dozvěděla od jiných lidí. Pokusila jsem se tehdy matku kontaktovat.

Sešly jsme se, ale měla jsem z ní pocit, že jsem jí naprosto lhostejná. Roky ubíhaly a já na své smutné dětství pomalu přestávala myslet. Pokud někdo ve společnosti vzpomínal na mladá léta, neměla jsem k tomu moc co dodat. O rodičích jsem nic nevěděla.

Dnes vím, že je odpouštění důležité

Stalo se to jedné noci krátce poté, co jsem oslavila osmačtyřicáté narozeniny. Na tu tajemnou událost dodnes vzpomínám. Probudila jsem se uprostřed noci a zjistila, že jsou teprve tři hodiny. Hrozně jsem se polekala, když jsem v rohu pokoje spatřila nějakou postavu.

Jakmile ale promluvila, zjistila jsem, že je to moje babička. Chtěla jsem zatřást manželem, aby se vzbudil a ujistil mě, že se mi to nezdá. Babička mi ale gestem dala najevo, ať to nedělám. Pak ke mně mluvila tichým hlasem o tom, že je důležité v životě odpouštět.

Nabádala mě, abych se smířila s otcem i matkou. Do rána už jsem neusnula. Věřila jsem, že ke mně promlouval duch milované babičky. Dva dny nato mi zavolal bratr a šokoval mě tím, že se mu stalo něco podobného. Rozhodli jsme se své odcizené rodiče najít.

Zjistili jsme, že otec je v ústavní péči s Alzheimerovou chorobou. Navštívili jsme ho a měl světlé chvilky, kdy nás poznával. I když jsme se od něho s Jirkou nedočkali omluvy, my jsme mu nahlas odpustili.

Matku jsme nalezli v hospicu, kde bojovala s poslední fází rakoviny. Byla dojatá, nečekala, že nás ještě někdy spatří. Také s ní jsme si všechno vyříkali. Tři týdny nato zemřela.

Po její smrti se mi duch babičky zjevil znovu a poděkoval mi. Mně je dodnes trochu líto, že jsem na tu velkou pravdu o lidském odpouštění nepřišla sama a dřív.

Věra K., (59), Brno