Čekaly jsme s mámou na tátu. Ohlásil, že si přijde pro věci. Rodiče procházeli složitým rozvodem a hádali se kvůli majetku.

Naši koupili chalupu, když jsem byla ještě malá. Ze zchátralého stavení udělali společnými silami malebnou vilku.

A ze sadu plného starých stromů a v neposlední řadě kopřiv, vysokých jako urostlý chlap, tak pěknou zahradu, že o ní vyšel článek v časopise Zahrádkář, dodnes schovaný v psacím stole.

Bohužel to všechno odnesl čas, pomyslela jsem si, když jsem sledovala matku, jak nervózními kroky křižuje obývací místnost. „Přijde si pro věci!“ vykřikovala a nervózně gestikulovala. „Myslela jsem, že už mi toho vzal dost.

Důstojnost třeba. Hrdost a sebeúctu. Auto. Tak co ještě chce?“ Procházeli dramatickým rozvodem. Byla jsem už dospělá, ale i pro mě to byl nápor. Přála jsem si, aby zůstali spolu. Avšak patrně nebylo cesty zpět.

Jak malá holka

Cítila jsem se prachbídně. Rozpadal se mi svět, dva nejdůležitější lidé mého života na sebe už rok nebo možná déle jen křičeli, nejdřív kvůli tátově milence a teď zas kvůli majetku. „Co bude ještě chtít?“ syčela máma.

„Nic mu nedám. Ani toho Zahrádkáře, je to pro mě památka. A jestli nám vezme gramofon…“ Obě jsme utkvěly pohledem na prastarém přístroji, který nám zpestřoval večery. Zapálila se svíčka, zapraskala stará deska, ozval se chraplavý hlas oblíbeného zpěváka.

Kolikrát tu táta s mámou tančili a za okny šuměl déšť… Všechno je pryč. Setřela jsem si slzy. Jak asi snášejí rozvod dvanáctiletí? Mně bylo dvacet a brečela jsem jak malá holka. Načež cvakla klika a táta stál v pokoji.

Neřekli si s mámou ani ahoj. Těžce jsem vzdychla a objala ho. Odpustila bych mu všechno na světě, všechny poklesky, jen kdyby zůstal.

Kdyby pustil gramofon jako za starých dobrých časů, zapálil svíčku a řekl, že si to rozmyslel a že neodejde, že je mu s námi dobře.

Porcelán

„Řekni mu,“ zaječela máma, „že mu sekačku nedám. Přišel určitě pro sekačku, teď mi to došlo. Ale já mu ji nedám. Jak bych tu asi sekala trávu, kosou? No to bych byla jediná v kraji. Na sekačku ať zapomene. Na gramofon taky, ten má pro mě památeční hodnotu. A jestli mi chce vzít porcelán…!“ vyjekla.

Teprve nyní si vzpomněla na porcelán. Odhodlaně se postavila k prosklené skříňce, rozhodnuta bránit její obsah třeba i ve rvačce. Táta mávl rukou a sundal ze stěny mou zarámovanou černobílou fotografii.

Byly mi na ní tři roky, pózovala jsem na zahradě v puntíkovaných šatičkách a s velikým nafukovacím míčem. Následovala chvíle ohromeného ticha. Dal mi pusu, s obrázkem v ruce prošel halou a pak mi zmizel z očí.

Ladislava (65), Zlínsko