Je  samozřejmé, že s přáteli člověk sdílí dobré i zlé. Koneckonců, od toho přátelé jsou. Aby si pomáhali, když přijdou zlé časy a v těch dobrých si společně užívali radost.

Opustit kamaráda jen proto, že se mu nedaří, to se prostě nedělá.Moje máma tvrdila, že pomoci by člověk měl, ale taky že by si měl dávat pozor na lidi, na které se lepí smůla. Že když se zapletete se smolařem, může se přestat dařit i vám.

Byla ochotná podat pomocnou ruku, ale čím větší smolař byl ten, kdo ji potřeboval, tím víc zvažovala, jak přesně má pomoc vypadat a také se snažila udržet si od dotyčného odstup. Měla jsem z toho vždycky takový dvousečný pocit, ale pamatovala jsem si to, a určitě mě to i trochu ovlivnilo.

Jeho manželka mi neseděla

Filip byl manželův kamarád už od vojny. Pár let po svatbě a pak, když byly děti malé, jsme se vídali dost často. To se změnilo, když se Filip seznámil s Helenou. Mně byla nesympatická od prvního setkání. Mirek s ní, alespoň ze začátku, problém neměl.

Ale i jemu začala po čase vadit, takže když si ji Filip nakonec vzal, vídali jsme se méně. Pár let se mu dařilo skvěle. Měl firmu, byl šikovný, byli na tom lépe než my, navíc neměli děti.

S Helenou si to užívali, jezdili po světě, ona si pořídila kosmetický salon, on motorku.

Jenže po pár letech se objevily první mráčky. Postupně se začalo ukazovat, že je Helenka dost náročná partnerka a na prvním místě jsou u ní peníze, navíc Filipa postupně odstřihla od většiny kamarádů.

Čas běžel a s Mirkem už jsme brali jako fakt, že se jeho kamarád špatně oženil a že s tou potvorou, co si vybral, vydrží až do smrti. Vždyť spolu byli už skoro dvacet let. Jenže pak začala jít ke dnu Mirkova firma.

Při rozvodu, který následoval brzo nato, ho manželka oškubala skoro dohola. Manžel se s ním, teď když na tom byl tak špatně, začal vídat častěji. A já si vzpomněla, co říkávala moje máma. Že od smolařů by si člověk měl držet odstup.

Přišel skoro o všechno

„To je hrůza,“ začal Mirek jednoho dne po návratu domů. „Představ si, že Filipovi umřel táta. Navíc po sobě nechal dluhy. Jenže Filip se dědictví vzdát nemůže. Táta měl totiž byt, a ten by se mu teď moc hodil.

Buď by se do něj mohl nastěhovat a ušetřil by za nájem, nebo by ho mohl prodat, a ty peníze by mu pomohly umořit dluhy z podnikání. Ale když nechce, aby na těch dluzích po tátovi narůstaly úroky, musí je zaplatit co nejdřív.

A na to teď nemá.“ Souhlasila jsem s manželem, že je to těžká situace, a dál jsem to nijak neřešila. Po pár dnech ale přišel s tím, že by si od nás Filip chtěl půjčit. Nezdálo se mi to. Ráda bych mu pomohla, jenže té smůly měl už opravdu příliš.

Navíc bychom mu museli dát peníze ze železné rezervy, protože úspory jsme měli schválně uložené tak, abychom je nemohli vybrat ze dne na den.

Měla jsem pochybnosti

„Nemáme jistotu, že nám to splatí. Půjčila bych mu nějakou menší část, ale to, co chce, je všechno, co máme pro případ nenadálých výdajů.

Mně se to prostě nezdá.“ Mirkovi se zase nezdálo, jak jsem se k tomu postavila. Výsledkem byl náš první spor kvůli Filipovi. Naneštěstí si manžel prosadil svou. Podle dohody měl Filip dluh splatit do půl roku a tvářil se, že to nebude problém.

Maminčina teorie o smolařích se potvrzovala. Ukázalo se, že dluhy Filipova otce byly vyšší, než  to vypadalo. U bytu byl nějaký problém s vlastnickými právy. A v zaměstnání, kde začal pracovat, neměl takový plat, o jakém se na začátku mluvilo.

S obavami jsem sledovala, co se děje. Párkrát jsem o tom začala před Mirkem, jenže i on viděl, že se splácením bude nejspíš problém, a jakékoli debatě se naštvaně vyhýbal. Půl rok už byl dávno pryč a Filip se ke splácení neměl.

Nejdřív se každý měsíc ozval, stěžoval si a vysvětloval. Pak už se neozýval a Mirkovi se vyhýbal. Byla jsem naštvaná, ale mlčela jsem.

Peníze jsme potřebovali

Když se nám rozbilo auto a nebylo odkud vzít peníze na opravu, už jsem mlčet nemohla. „Musíš to z něj dostat. Je smutné, že má takový pech, ale přece si kvůli němu nebudeme půjčovat a platit úroky.

To nejde.“ Mirek věděl, že mám pravdu, ale stejně jsme se chytli. Neměl rád,když jsem ho do něčeho nutila. Za pár dní jsem chtěla vědět, jak se věci mají. Ošíval se a pak přiznal, že už mu Filip ani nebere telefon.

Vytočilo mě to tak, že z toho byla další zbytečná hádka. Ale prosadila jsem si alespoň, že je nejvyšší čas, abych vzala věci do svých rukou.

Nepříjemnost pro všechny

Sehnat Filipa byl problém, ještě větší se s ním domluvit. Chápala jsem, že to nedělá schválně, i to, že má smůlu. Jenže na něčem jsme se přece dohodli.

Bylo to hodně nepříjemné, navíc pak zavolal Mirkovi a stěžoval si, že nechápu, jak zle na tom je, a proč se s ním nedohodl sám, ale poslal mě.  Už to budou dva roky, co z něj peníze páčím. Doma o něm raději nemluvíme. Jsem naštvaná, že to tak skončilo.

A každému bych doporučila, aby půjčoval jen ty peníze, u kterých mu nebude vadit, že o ně třeba přijde.

Marta G. (56), Zlín .