Každý rok, v den mých narozenin, mi táta daroval krásné blahopřání s vlastní básničkou. A nezapomněl ani po své smrti.

Říká se, že když je pouto mezi dvěma lidmi opravdu silné, nemůže ho ani smrt rozseknout. A pravdou je, že vztah mezi mnou a mým tatínkem byl hodně pevný. Zůstali jsme totiž sami, maminka zemřela, když jsem byla ještě malá. Upřímně jsem ho milovala za to, jak svědomitě mě po její smrti vychovával.

Tentokrát to bude jinak

Tatínek odešel v požehnaném věku pětaosmdesáti let. Po celých šedesát let, co jsem na světě, jsem od něho každý rok dostávala krásná přáníčka s veršíkem, který pro mě pokaždé složil.

Když se blížily mé jednašedesáté narozeniny, začalo mi docházet, že tentokrát už žádné přání od tatínka nedostanu.

Kdo věří, ten žije…

Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po příchodu domů našla na rohožce ležet růžovou obálku s blahopřáním a veršíkem napsaným tím úhledným písmem, které jsem tolik milovala. „Kdo věří, ten žije… Mé srdce pro tebe stále bije!“ Zajíkala jsem se slzami.

Je možné, že by mi i po své smrti poslal ze záhrobí přání? Chtěl mi tím dát najevo, že je stále se mnou? Snad ano, věřím tomu. Za měsíc mi bude dvaašedesát a musím se přiznat, že se nemůžu dočkat, jestli i tentokrát najdu za prahu bytu voňavou obálku s přáním.

Ludmila B. (61), Benešov