S vnučkou jsem prožila situaci, která mohla skončit velmi tragicky.

Dcera s manželem tehdy odjeli na měsíční cestu po Asii a já dostala na starost vnučku Pavlínku. Měla jsem ten den důležitou pracovní schůzku. Byla jsem nervózní, protože jsem nestíhala.

Pavlínka měla být dávno už ve školce. Najednou jsem zaslechla, jak si vnučka začala hrát s uzávěrem bezpečnostního pásu. Zavolala jsem na ni, ať to nedělá a na moment jsem se k ní otočila. Následovala rána.

Bylo to jako v nějakém filmu

Narazila jsem do auta jedoucího přede mnou – a náraz byl tak silný, až se mi zdálo, jako by rachot trval věčně. Chvíli jsem zůstala nehybně sedět. Byla jsem ochromena. Potom jsem zaslechla tichý veselý smích ze zadní sedačky.

K mému překvapení si Pavlínka vůbec nevšimla, že se právě stala účastnicí dopravní nehody. Vystoupila jsem a šla jsem obhlédnout situaci. Uviděla jsem řidiče druhého auta, kterému krev stékala po spánku na celou tvář.

Od té chvíle se vše zrychlilo. Najednou mě obklopili lidé. Přijela policie a sanitka. A já si stále dokola opakovala, že to musí být jen špatný sen.

Jenže policisté se začali vyptávat, zapisovali si všechno do malých diářů a sanitka odvezla zraněného do nemocnice. Cítila jsem se jako v nějakém filmu. Ani mně, ani Pavlínce se naštěstí nic nestalo.

Dceři jsem to nejprve zatajila

V následujících týdnech byla moje duše jakoby rozdrásaná na kusy. Ráno jsem se vzbudila ještě s úsměvem na rtech, ale potom se mi neustále vracel obraz nehody, zraněného řidiče, všeho, co se tehdy přihodilo.

Byla jsem vinna tím, že jsem jinému člověku způsobila zranění a proto mě předvolají k soudu. Dceru jsem tím nechtěla na dálku zneklidňovat, abych jí nekazila dovolenou – z hlediska Pavlínky přece vše dobře dopadlo.

Musela jsem ale komunikovat s pojišťovnami a hledat si advokáta. Třesoucím se hlasem jsem vedla nespočetné množství telefonických rozhovorů. Linka právní pomoci mi doporučila obrátit se na soudem určeného obhájce, kterého platí stát.

Co jsem jen měla říct soudci? Byla jsem bezradná. Denně se přihodí tolik nehod, ale člověk si nikdy nepřipustí, že by on sám mohl způsobit takovou tragédii.

Vždycky jsem se ve chvílích, kdy toho na mě bylo moc, utěšovala tím, že všechno mohlo přece dopadnout mnohem hůř – vzhledem k tomu, že v kritickou chvíli jsem vezla v autě právě Pavlínku.

Spadl mi kámen ze srdce

Soud se nakonec konal, a když jsem tam stála, cítila jsem se jako hromádka neštěstí. Měla jsem sucho v ústech a jediné, co jsem zvládla, bylo, že jsem několikrát zopakovala, jak moc je mi to líto.

Moje lítost byla směřována hlavně k tomu staršímu muži, který se při nehodě mnou zaviněné zranil. Pavlínka mu přinesla kytičku fialek a namalovala mu pár obrázků. Dala jsem mu je, když jsme se potkali před soudní síní.

Usmál se a vypadalo to tak, že se na mě nezlobí. Řekla jsem mu vděčně, že si neumí představit, jak velký kámen mi právě teď spadl ze srdce. I přes to, že mi onen zraněný pán očividně odpustil, stále mě trápil jeden problém.

Měla jsem velké obavy z toho, že mě odsoudí kvůli ublížení na zdraví a já budu mít pak zápis v trestním rejstříku. Špatné sny kvůli tomu mě budily znovu a znovu.

Nakonec jsem však měla štěstí, odsoudili mě pouze k finančnímu odškodnění. Byl to milosrdný rozsudek, který nebyl zapsaný do trestního rejstříku.

Konečně jsem mohla volně vydechnout, a když jsem vyšla ze soudní síně, objala jsem svoji Pavlínku a skoro plakala štěstím. V jediné vteřině se mohl můj život změnit v něco hodně smutného. Díky bohu se tak nestalo a já jsem za to osudu vděčná.

Alena M. (57), Brno