Jedno rozhodnutí na začátku života může tvrdě ovlivnit náš život po mnoha letech.  

Měla jsem dost bouřlivá léta dospívání. Vystřídala jsem spoustu krátkodobých vztahů a moje pověst nepatřila k nejlepším. Rodičům to vadilo, ale nic se mnou nesvedli. Pak jsem s jedním klukem otěhotněla. Jmenoval se Luděk a já do něho byla opravdu zamilovaná.

On se ale ke svému otcovství odmítl hlásit. Přesto jsem se rozhodla, že si dítě nechám. S Luďkem jsme se rozešli a přede mnou byl osud svobodné matky. V té době jsem mě znovu oslovil Aleš, kluk, kterého jsem kdysi odmítla. Řekla jsem mu pravdu o své situaci.

Prohlásil, že si mě vezme a dítě, které se narodí, budeme vychovávat jako naše vlastní – a já souhlasila.

Nikdy jsme jí to neřekli

Bylo to vlastně tenkrát štěstí, protože s Alešem jsem prožila krásné manželství. K dceři Lucii jsme si pořídili ještě syna Mirka. Lucii jsme o jejím skutečném původu nikdy neřekli, vždy považovala Aleše za svého otce.

Rodinné štěstí bohužel později poznamenala tragická událost. Jednoho podzimního večera nezvládl Aleš řízení auta, havaroval, a ačkoliv hrůzně vypadající nehodu přežil, po týdnu boje o život v nemocnici zemřel – ve věku pouhých čtyřiačtyřiceti let.

Drželi jsme pak s dětmi ještě více pohromadě. Mirek studoval vysokou školu, Lucie už pracovala. Dlouho si nemohla najít nějakého vhodného přítele. Až jednoho dne se mi svěřila, že je zamilovaná jako nikdy předtím.

Její vyvolený se jmenoval Tomáš a dcera ho líčila v těch nejjasnějších barvách. Nějaký čas ale trvalo, než ho Lucie přivedla domů představit. Musela jsem si pro sebe přiznat, že příliš nepřeháněla.

Tomáš byl opravdu inteligentní, pohledný mladík a viděla jsem na něm, že má Lucii opravdu rád.

Nemohla jsem to předpokládat!

Protože Lucii bylo už pětadvacet, začala vážně přemýšlet o svatbě. Usoudila, že nastal čas představit mě a svého bratra Tomášovým rodičům. Zorganizovala společnou večeři v restauraci. Když jsem tam šla, netušila jsem, jaký šok mě čeká.

Ukázalo se totiž, že Tomášovým otcem je Luděk, můj někdejší chvilkový milenec – a co hůře, biologický otec mojí dcery. Ve chvíli, kdy jsme se spatřili, zbledl asi stejně jako já. Ostatní na nás okamžitě poznali, že se známe.

Zakoktala jsem něco ve smyslu, že jsme se vídali v mládí. Snažila jsem se nedat svůj šok najevo. Kdybych bývala věděla už dřív, že Tomáš je nevlastním bratrem Lucie, zabránila bych nějak tomu, aby se jejich vztah rozvinul.

Jenže Luděk i jeho syn měli to nejběžnější české příjmení Novák a ze svého otce Tomáš nezdědil podobu, tu měl po své matce. Nic mě tedy nemohlo předem varovat a připravit na tuto šílenou situaci.

Strašně moc bych bývala Tomáše Lucii přála, jenže teď už se pravda nedala tajit. Tu společnou večeři jsem nějak odtrpěla a vymluvila se na bolení hlavy.

Ona mě ale opravdu bolela, z toho, jak mám zamilované Lucii vysvětlit, co se tenkrát stalo a vlastně jí zkazit život.

Vynadal mi a křičel na mě

Sešla jsem se s Luďkem a všechno mu řekla. Šíleně mi vynadal. Přestali jsme se tehdy stýkat a on si myslel, že jsem šla na interrupci. Křičel na mě, ať tomu nechtěně incestnímu vztahu co nejrychleji zabráním. Nepřišla jsem ale na to, jak to udělat tajně.

Rozhodla jsem se proto s dcerou promluvit a všechno jí říct. Lucie mi nejprve nevěřila. Pak se mnou přestala mluvit a nakonec odešla z domu. Prostředníkem mezi ní a mnou byl syn Mirek. Ten se pravdu dozvěděl samozřejmě také, když už takhle vyšla najevo.

Lucie svému příteli nic neřekla, našla si záminku k rozchodu sama. Později se seznámila s jiným přítelem, rozvedeným mužem. Nemohla jsem jí na to nic říct, ostatně nestýkaly jsme se. Ani dodnes, více než deset let po oněch událostech, mi to neodpustila.

Bouřlivé a nezodpovědné mládí se mi vrátilo tím, že jsem ztratila svoji dceru, kterou jsem si tenkrát vybojovala.

Věra L. (55), Praha