Tu osudnou noc jsme se vraceli s manželem z chalupy. Od chvíle, co jsem do auta nasedla, jsem měla zvláštní pocit. A skutečně, o několik desítek minut později jsme se stali svědky něčeho neuvěřitelného.

„Opravdu nechceš jet až ráno?“ ptala jsem se už asi potřetí svého muže. Věděla jsem, že v noci nerad řídí a ačkoli bych mu to nikdy nepřiznala, občas jsem se bála s ním za tmy jezdit. Zavrtěl hlavu.

„Ráno musím na úřady a nechci vstávat kvůli cestě ve čtyři ráno.“ Pokrčila jsem rameny. „Jak myslíš,“ řekla jsem a začala nosit tašky do auta.

Cesta se zdála být nekonečná

Z chalupy jsme vyjížděli pozdě večer. I když bylo léto a stmívalo se až po osmé, v době naší cesty už byla tma jako v pytli.

To platilo hlavně o okresních silnicích, které byly osvícené jen několika málo pouličními lampami, přes které jsme se museli dostat k dálnici.

Manžel každou chvíli zapínal dálková světla, aby lépe viděl, ale před každou zatáčkou, je zase zhasínal, aby neoslnil případné řidiče jedoucí proti nám. Přála jsem si, abychom už byli doma.

Viděli jsme hořící auto

Projížděli jsme zrovna nebezpečným úsekem plným zatáček. Přesto, že byly silnice prázdné, manžel se neodvážil rozsvítit dálková světla. Najednou manžel šlápl na brzdu. Polekaně jsem nadskočila.

„Co se stalo?“ Manžel neřekl ani „ň“, jen zíral skrze přední sklo na silnici. Podívala jsem se tam také. „Panebože!“ vykřikla jsem. Před námi bylo hořící auto, zaražené do stromu. Manžel vypnul motor a otevřel dveře. Já jsem ho následovala.

Najednou byla všude jen tma

Rozběhli jsme se k havarovanému vozu. Vzápětí nás ale čekal ještě mnohem větší šok. Zničehonic to nabourané auto v plamenech zmizelo a kolem se rozhostila tma. Stáli jsme tam zaražení do země a nechápavě jsme koukali jeden na druhého.

Celí jsme se třásli a vůbec jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Manžel šel ještě k tomu stromu, aby se přesvědčil, že tam opravdu žádné auto není. Volali jsme, jestli nás třeba někdo ve tmě neuslyší.

Nechtělo se nám věřit, že jsme oba prožili nějakou společnou vidinu. Pár minut jsme ještě zůstali místě. Když jsme se oba uklidnili, nasedli jsem do auta a znovu se rozjeli domů.

Viděli jsme budoucnost?

Celou cestu jsme řešili, co se to vlastně stalo. Na nadpřirozené jevy jsme ani já, ani manžel nevěřili. Ale to, co jsme viděli, nám nešlo na rozum.

Začali jsme se vyptávat, jestli se na těch místech kdysi podobná nehoda nestala, ale o ničem jsme se nedozvěděli.

Za měsíc nás čekalo další šokující překvapení. Opět jsme se vraceli z chalupy. Projížděli jsme kolem onoho místa, když jsem si najednou všimla, že ten strom je ohořelý.

Od místní paní na benzínce jsme pak zjistili, že dva dny předtím do toho stromu skutečně narazilo auto s opilým mladíkem, který v plamenech uhořel.

S manželem jsme nikomu o naší příhodě nic neřekli, aby nás neměli za blázny, ale dodnes jsme přesvědčeni, že jsme se tu osudnou noc ocitli v nějaké podivné časové smyčce.

Petra G. (52), Olomouc