Určitě nejsem jediný, kdo víc rozmazluje vnoučata než své děti. Když byli naši kluci malí, chodil jsem do práce a neměl tolik času, kolik mám teď v důchodu.

Navíc jsme se snažili, aby z nich nebyly žádné padavky, takže měli celkem přísný režim.Mám rád všechna čtyři vnoučata, Terezku, Milánka, Vojtíška i Petrušku. Ale musím se přiznat, že z Petrušky jsem byl obzvlášť u vytržení.

To víte, první vnouče a navíc malá princezna. Jen těžko jsem se bránil slzám, když mi poprvé řekla dědo.Není nic, co bych neudělal pro ten její roztomilý úsměv, při kterém se jí dělají dolíčky ve tvářích. Jenže před nedávnem ty dolíčky zmizely.

Byli jsme domluvení se snachou, že se u nás zastaví až se bude s malou vracet z procházky. Ještě ani nezazvonily a už jsem slyšel usedavý pláč, vlastně spíš křik. Vyskočil jsem ze židle a spěchal ke dveřím.

„Méééééďa, mééééďa….“, vyrážela ze sebe Petruška, s tváří celou zarudlou a opuchlou od pláče.

Srdce mi nad ní usedalo

Snacha se tvářila unaveně a očividně měla všeho dost. „Takhle brečí už skoro hodinu. Někde jsme ztratily toho jejího medvěda, asi v obchoďáku… Nevím, jak jí zastavit.

Jestli bude takhle pokračovat, tak jí snad vezmu na pohotovost, aby jí dali něco na uklidnění…“ To jsem ale nemohl připustit. Uvařil jsem holkám heřmánkový čaj, slíbil jim, že vše napravím a vyrazil na hon na medvěda. Začal jsem u informací.

Nález medvěda nikdo nenahlásil. Tak jsem začal systematicky obcházet obchody, ale ani tam jsem neuspěl i když mi to zabralo skoro dvě hodiny. Pak byla mému výslechu podrobena ochranka parkoviště.

Ani ti nic nevěděli, ale jeden z nich, takový bystrý mládenec, mi poradil, abych si zašel za uklízečkami. Prý chodí po centru celý den, vysypávají koše a sbírají odhozené odpadky a tak mohl medvěd skončit u nich.

Ukázalo se, že typ byl správný

Sympatická prošedivělá paní si vzpomněla. „No jo, medvěd…. Takový bleděmodrý, že jo…? Válel se u jezdících schodů. Jak přes něj lidi párkrát přešli, tak už byl hodně špinavý. Sebrala jsem ho. Jenže teď už je v kontejneru“, řekla zjevně nešťastně.

Proč nešťastně, to jsem pochopil, když jsem kontejner uviděl. Připadalo mi, že je velký jako na slona a odpadky byl už skoro zaplnění. Ale pro Petruščin úsměv cokoli. Sundal jsem si bundu a svetr a ponořil se do kontejneru.

Naštěstí mě paní uklízečka navedla, kde by se mohl medvěd nacházet.

Po půl hodině tvrdé práce jsem byl jako čuně, ale když už mě záda bolela jak čert a začínal jsem ztrácet naději, zahlédl jsem modrý kožich. Medvěd, kterého jsem vytáhl zpod banánových slupek a vajglů vypadal hůř, než já.

Domů jsem musel pěšky, do tramvaje ani do autobusu bych si netroufnul. Ale uvítání doma stálo zato. Jen mě mrzelo, že medvěd musel nejdřív do pračky. Petruška ale zářila takovým štěstím, že jsem ani na chvíli své smradlavé činnosti nezalitoval.