Měla bych možná říct „dobře mu tak“, ale nějak to nedovedu. A dokonce mám na tu ženskou, co bývalého manžela přivedla do hrobu, vztek.
Je to jen pár týdnů, co zemřel můj bývalý manžel Josef, se kterým jsem strávila skoro celý život. Byla jsem s ním rozvedená už pár let, přesto mě to vzalo. Jeho život nabral jednoho dne strmý spád. Když se rozhodl se mnou rozvést, byl, jak se říká, na vrcholu sil.
Chlapi to alespoň o sobě rádi touhle dobou tvrdí.
Táhlo mu na padesát, naše dvě děti odešly do světa a on měl najednou plno zájmů, o kterých jsem nic moc nevěděla, časem jsem ovšem tušila velmi silně, že jeho nové aktivity, mezi které patřil třeba kroužek šachu, nebo lukostřelba, mají sice reálný základ, ale jejich účelem je především krýt skutečnou „zájmovou činnost“ mého muže.
Vyhlédla si ho
Co jsem mohla dělat? Buď šílet a vyvádět, nebo se tvářit, že o jeho rtěnkách na košili a podivných artefaktech po kapsách, jako třeba kytičky a prstýnky z pouti, nic nevím. Nedával si pozor na nic, byl prostě zpitomělý svou druhou mízou.
Za života jsme se dobrali nějakého majetku, takže se bylo o co starat. Měli jsme dům, obrovský byt po mé tetičce v Praze a hlavně vinice.
Ty ovšem byly spíše majetkem Josefa, alespoň já jsem to tak chápala. Dostal je jako dědictví po své tetě, když už jsme byli skoro dvacet let svoji.
Josef byl šikovný obchodník, ve firmě si počínal velmi dobře, takže vydělával dost peněz, dělal zástupce ředitele a přitom s ním byla legrace, lidi ho měli rádi.
Čili když jednoho dne nastoupila nová, velmi mladá sekretářka, zřejmě ho vyhodnotila jako nejzajímavější objekt, který se může stát součástí jejích plánů.
A ty nebyly malé, jak se brzy ukázalo. Soňa sice jistě musela hned zřetelně vnímat, že Pepíček je sukničkář a bere všechny ženské útokem a nekouká ani nalevo ani napravo, přestože je ženatý, ale tuhle holčičku neodradilo vůbec nic.
Josef byl v jejích očích naopak zcela perspektivní chlap. Měl majetek a odrostlé děti, tak co…
To je šikulka!
Vzala to hodně rychle, Sonička. Po podnikovém večírku si ho odtáhla do své mansardičky a okamžitě s ním přišla o jiného stavu. Pak nastalo zřejmě pro tuhle zlatokopku nejnapínavější období, kterým ovšem bravurně proplula.
Nebylo totiž vůbec jasné, že se Josef rozvede a vezme si ji. Že to udělal rázně a řekla bych bez mrknutí oka, bylo důsledkem jejího neobyčejného talentu připravit chlapa o rozum. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Zůstal mi náš dům, ale jinak šlo všechno jmění Josefovi. Nebránila jsem se, neměla jsem sílu. Já jsem byla tenkrát s nervy na dně, o tom snad ani nemusím psát.
Prášky na spaní jsem měla vedle postele neustále, ty na uklidnění během dne jsem polykala jako celaskon. Málem jsem se chopila i lahve, ale to jsem si naštěstí včas zakázala.
Po pár letech jsem se totiž začala pomalu vzpamatovávat a vzchopila jsem se zřejmě paradoxně díky tomu, co začalo vylézat na povrch. Síla do mě vstoupila díky vzteku.
Ta holčička s děckem už celkem odrostlým, vyrostla v pěkně protřelou a sebevědomou bestii, která moc dobře ví, jak si chlapy točit kolem prstu. Nebyl to jen Pepa, najednou jich bylo víc, ona to rozjela ve velkém.
Byl to plán?
Josef vůbec nic nestíhal, z veselého a oblíbeného chlapíka se stával zamlklý, sešlý, oteklý stařík. Velký podíl na tom měl alkohol, tedy přesněji víno. Jenomže ne to kvalitní víno, které rostlo na jeho vinicích. Ty mu už totiž nepatřily.
Přišel o ně, když se kvůli Soničce zadlužil. To děvče mělo čím dál větší nároky a on si ji kupoval drahými dárky.
Když ho propustili z práce předčasně do důchodu, neměl dluhy čím splácet a přišla exekuce. Ten můj bývalý muž, který si kdysi tolik zakládal na muškátu a veltlínku, promiňte mi ten výraz, chlastal najednou krabicová vína jako nějaký bezdomovec.
Skoro vůbec nejedl, takže se styl jeho života rychle podepisoval na jeho zdraví. Sonička si velmi rychle stihla zařídit, aby na ni zbývající majetek přepsal. Takže byt na Vinohradech v Praze mohla pronajímat za velké peníze. I na ty krabičáky pro Josefa zbylo. Ona mu je sama kupovala, měla v tom směru jasný plán!
Osm litrů denně
Stalo se přesně to, co se stát muselo. Když jsem Josefa před půl rokem potkala v parku na lavičce, kde seděl s kamarádem, čtyři krabice vína v tašce, ptala jsem se, jak se má, což byla tak trochu nepatřičná otázka, vzhledem k tomu, jak vypadal.
Ale on říkal, že dobře. Na tu jeho strašnou osobu jsem se ani neptala a raději ani na synka, o tom jsem měla informace celkem dobré, povídalo se, že má oplétačky s policií.
„Kolik toho vypiješ, Pepíku,“ ukázala jsem na jeho tašku. „Tak osm,“ zabrumlal. „Osm krabic za měsíc?“ Uchechtl se. „Ne, za den…“ Až mi z toho vstoupily slzy do očí. Chudák chlap.
Sice mě zradil a byl to vlastně prevít, ale spoustu let nám spolu bylo dobře, takhle dopadnout si určitě nezasloužil. Ta zpráva o jeho smrti mě tedy vůbec nepřekvapila. Byla to jen otázka času. A ten byl možná ještě kratší, než jsem čekala.
Marie (65), Olomouc
