Uběhlo mnoho let, než jsem se s dávným psím kamarádem setkala v jiné podobě.  

Odjakživa jsem věřila na převtělování duší. Zajímala jsem se o věci mezi nebem a zemí, ale zaměřovala jsem se vždy jen na duše lidské. Nikdy jsem nezkoumala, jestli se může znovu narodit i duše zvířecí. O tom, že tomu tak je, jsem se přesvědčila až nedávno.

Tajná abeceda signálů

Když jsem byla malá, měli jsme psa, vlčáka. Jmenoval se Riky a byl to pravý bojovník. Jakmile ho cizí lidé viděli za plotem našeho domu, báli se, protože Riky působil jako ostrý hlídač.

Své lidské „smečce“ doma by ale nikdy neublížil, zejména ne mně a mojí sestře Gábině. Rikyho jsme obě milovaly, už jako malé holčičky jsme s ním chodily na procházku. Nikdy neutekl a vždy byl připraven nás případně bránit.

Také jsme si s ním často hrály na dvorku. I když vyrostl a stal se dospělým moudrým psem, rád aportoval nebo se honil za míčkem, který jsme mu nakopávaly. Měly jsme s Rikym domluveny nejrůznější signály a povely, trochu jiné, než jaké se běžně psům dávají.

Byla to taková naše tajná abeceda, plná nesmyslných slovíček. Riky ale vždycky přesně věděl, co po něm chceme. Dožil se čtrnácti let. Ve stáří už byl nemocný a já jsem mu na očích viděla, jak trpí, ale současně chce být dál tím silným psem, jako doposud.

Je to sice jenom moje teorie, myslím si však, že když poprvé ve svém životě utekl, aby zemřel vyčerpáním v nedalekém lese, udělal to Riky proto, abychom ho neviděli umírat.

Sestra mi zavolala

Rodiče pak měli ještě několik psů stejné rasy, ale žádný z nich nebyl jako Riky. Na psího kamaráda z dětství jsem nikdy nezapomněla, a když jsme si s manželem postavili vlastní dům na venkově, chtěla jsem tam mít každopádně i svého psa.

Postupně se jich u nás rovněž několik vystřídalo. Vybírala jsem si vždycky takové, kteří mi Rikyho co nejvíce připomínali. Žádný z nich ale neměl znovu jeho jméno a ani jeden nepřipomínal Rikyho svojí povahou.

A pak mi jednoho dne zavolala moje sestra Gábina, abych se přijela na něco podívat. Nechtěla prozradit, o co se jedná. Sedla jsem tedy v sobotu dopoledne do auta a ujela těch padesát kilometrů, které nás dělily.

Teprve tam mi sestra řekla, že jejich sousedům se narodila štěňata a jedno z nich je opravdu celý Riky.

Protože jsme si obě pamatovaly, jak tenkrát náš milovaný pes vypadal – a měly jsme to zachycené i na fotografiích – nepochybovala jsem, že si sestra nevymýšlí. A měla pravdu. Jakmile jsem se na to štěně podívala, věděla jsem, že ho chci.

Se sousedem Gábiny byla snadná domluva, stejně chtěl ty malé chlupáče rozdat. Poprvé za celá ta léta jsem nějakému psímu příteli dala jméno Riky.

Všechno si pamatoval!

Jakmile Riky začal vyrůstat, nastaly divné věci. To, že duši milovaného kamaráda z dětství vidím v každém pohledu nového psa, jsem přikládala nejprve své citlivosti a fantazii.

S každým dalším dnem jsem se ale přesvědčovala, že v novém Rikym se asi skutečně ukrývá duše toho starého. Definitivní jistotu jsem získala, když štěně naprosto přesně poslouchalo pokyny, které jsme kdysi Rikymu dávali.

Nic jsem ho předtím neučila – a přesto tenhle nový pes znal všechna ta nesmyslná slůvka, jaká jsme s Gábinou používaly coby malé holky! A vždy věděl, co má udělat. Tohle se nedalo vysvětlit jinak, než převtělením.

Sestra se pak přijela přesvědčit, že si nevymýšlím. Samozřejmě mě podezřívala, že jsem všechno předem nastrojila. Pak si ale vzpomněla na jedno své tajné slovo, které znala jen ona sama. A tenhle nový Riky udělal přesně to, co měl!

Dnes už i z něho vyrostl přísný hlídač domu, kterého ale klidně mohu svěřit vnoučatům na hraní. Stoprocentně vím, že je to nová podoba dávného Rikyho a jsem ráda, že si k nám odněkud ze psího nebe našel náš zvířecí kamarád opět cestu!

Irena K., (53), Vysočina