Naše dcera Ludmila se vdávala týden po mých pětačtyřicátých narozeninách. Byla jsem na ni pyšná, ale taky jsem to obrečela. Hned po svatbě totiž s manželem odjížděli do Austrálie, kde měl práci.

Půl roku potom, co mladí odcestovali, mi můj manžel Tomáš oznámil, že odchází.Někoho si našel. Nemůžu říct, že bych to nějak tragicky prožívala.

Byla jsem smutná, cítila jsem se zrazená, jenže někde v hloubi duše jsem to už dlouho tušila, že nám to neklape, že jsme spolu, ale každý sám, takže jsem nebyla překvapená. Rozvod proběhl v klidu.

Tomáš se ke mně zachoval velkoryse, nemusela jsem se bát, že ze mě bude bezdomovec. Nějaký čas po rozvodu jsem se snažila být akční, měla jsem pocit, že se to ode mě čeká. Prodala jsem domek, pořídila si byt, jela k moři. Jenže pak se ve mně něco zlomilo.

Nic mě nezajímalo

Nevím přesně, kdy se to stalo. Jednou ráno jsem se vzbudila s pocitem, že už se nemám proč snažit.

Do práce jsem se nenalíčila, neudělala jsem si svačinu, a když jsem vystoupila z autobusu, zamířila jsem do pekařství. Tam jsem si koupila dvě obložené housky a dva velké koláče.  O rok později jsem se už nevešla do ničeho, co jsem nosila dřív.

Neřešila jsem to. Můj život byl dokonale jednotvárný. Ráno do pekařství a do práce, cestou domů ve středu a v pátek cukrárna, večer seriály. O víkendu jsem se dívala na to, co jsem si postahovala v týdnu. Setkání s Vandou byla náhoda.

Spolužačka ze střední, která se nikdy nebála být jiná, vždycky si šla svou cestou a my ostatní jsme ji pomlouvali, a tak trochu jí záviděli. Vídala jsem se s ní na srazech třídy a párkrát jsme se sešly, když jsme na sebe náhodou narazily ve městě.

Byla prostě taková společenská. Ze začátku jsem byla rozpačitá, ale Vanda mě překvapila. Chovala se tak mile a chápavě, že jsem se najednou přistihla při tom, že jí popisuji svůj zpackaný život. Nepřerušovala mě.

Když jsem skončila, objednala další kávu a zamyšleně se na mě podívala. „Ani netušíš, jak ti rozumím,“ povzdechla si. Pochybovačně jsem si pomyslela, že to těžko.

„No, nechci být zlá, ale ty máš manžela, co tě miluje, spoustu přátel a zajímavý život, takže…“, nedokončila jsem tu větu. Vanda pokrčila rameny a zhluboka vydechla. „Víš, ono to možná vypadá perfektně. Ale to proto, že se snažím.

Už od střední školy mám deprese a občas se neobejdu bez prášků, po kterých ale tloustnu. Asi si teď připadáš tlustá. Odhaduju, že máš tak osmdesát pět kilo. Já se po lécích dostala až na sto pět.

A pokud jde o můj perfektní vztah, ten vzal zasvé, když jsem pár let zpátky potratila.“

Všechno bylo jinak

„Nevěřila jsem, že bych mohla otěhotnět a už na to bylo skoro pozdě. Jenže o to víc se k tomu Prokop upnul. Když to nevyšlo, vzalo ho to víc než mě. Vlastně nechápu, proč se mnou je, když se ukázalo, jak moc by chtěl dítě.

Víš, když na tom nejsem dobře, dokážu se sice vypravit do práce, ale doma už nedokážu nic. O víkendech ani nevylezu z postele. A on to snáší a nic neřekne…“ Dívala jsem se na ni jako na zjevení.

Vždycky vypadala tak dobře, dokázala být tak vtipná a tak zábavně vyprávět o svém životě. Nikdy by mě nenapadlo, že má takové problémy. Než jsem stačila zareagovat, zase se sama ujala slova.

Nebyla jsem jediná

„Neříkám ti to proto, abys mě litovala. Podle toho, co jsi mi řekla, na tom nejsi dobře. Vlastně jdeš pomalu ke dnu, a to je neskutečná škoda a je to hrozně nebezpečné. Já vím, jak strašně těžké je sebrat se a začít něco dělat.

Ale právě proto, že to vím, můžu ti říct, že je to možné a že to za to stojí. Pokaždé když mě doženou deprese, dá mi práci se zase zvednout.

Ale pak přijdou šťastnější chvilky, kdy třeba i můžu někomu udělat radost a kvůli tomu to za to stojí.“ Ještě nikdo se mnou takhle nemluvil.

Navíc to, že i Vanda, kterou jsem vždycky měla za dokonale sebejistou a spokojenou, se může cítit podobně jako já, mě přimělo k tomu, abych se jí začala vyptávat.

Nedala mi žádné zázračné rady, jen mi vyprávěla o tom, jak se z nesnází snaží dostat ona sama. Utkvěly mi z toho v hlavě dvě věci.

Že člověk musí začít nějakou maličkostí a dobré je udělat něco, co je vidět.Ten večer jsem si nesedla k televizi s mísou sladkostí. Šla jsem se projít a k večeři jsem si nakrájela zeleninu. Ráno jsem si po dlouhé době zase udělala snídani a do krabičky oběd.

Nechtělo se mi, ale vzpomněla jsem si na Vandu, na to, s čím musela tolikrát zápasit a jak se dokázala znova zvednout. Odpoledne jsem si zašla do kadeřnictví, abych udělala tu změnu, která je vidět.

Pořád se musím snažit

Začít se znova radovat ze života není jen tak. Vlastně je to docela těžká práce. Jenže právě tahle práce člověku přináší sílu jít dál. Vím to.

Pohádka se mi ze života nestala a nemám prince na bílém koni. Ale zase vypadám podle možností k světu, vrátila jsem ke starým koníčkům a našla si nové přátele. Vždycky nejsem šťastná a spokojená, ale už vím, že stojí za to se snažit.

Tím, že to člověk vzdá, ničemu a nikomu neprospěje ani nepomůže. Hlavně ne sám sobě.

Kristýna (53), střední Čechy