Mnohem víc než o sebe jsem se tehdy bála o vnuka.

Na tu dovolenou v Jeseníkách nikdy nezapomenu. Ano, bylo tam krásně a já jsem si konečně odpočinula od práce a od domácnosti.

Pamatuji si ji ale hlavně kvůli jednomu odpoledni, kdy jsem si poprvé v životě opravdu uvědomila, jak rychle se může obyčejný den změnit v drama.

Počasí vypadalo slibně

Byla jsem na horách se svou dcerou a desetiletým vnukem. Dcera měla za sebou těžké období a chtěla si trochu odpočinout, tak jsme si pronajaly malou chalupu na kraji lesa.

Já jsem každé ráno vstávala brzy, uvařila jsem si kávu a šla jsem se projít, zatímco ostatní ještě spali. Čtvrtý den jsme se rozhodli vyrazit společně na výlet. Počasí vypadalo nádherně – modrá obloha, slunce a skoro žádný vítr.

Vzali jsme si batohy, svačinu a vyrazili po značené cestě směrem k hřebenu. Asi po dvou hodinách se ale počasí začalo měnit. Nejdřív jsem si všimla, že se zvedá vítr. Pak slunce zmizelo za mraky.

Dcera navrhla, že se vrátíme. Vnuk nás přemlouval, ať ještě kousek jdeme, že už jsme skoro u cíle. Souhlasila jsem, i když dnes si říkám, že jsme tehdy měli poslechnout vlastní rozum.

Nebyl tam ani signál

Najednou zahřmělo a potom přišel déšť. Nebyl to obyčejný letní déšť. Během několika minut jsme byli naprosto promočení. Cesta se změnila v bláto a mezi stromy se začaly ozývat rány hromu. Dcera začala volat, že musíme zpátky.

Vtom jsem si všimla, že vnuk nikde není. Nejdřív jsem si myslela, že jde jen pár metrů před námi. Zavolala jsem jeho jméno, ale neozval se. Zkusila jsem to znovu a pořád nic. Dcera zbledla. Začaly jsme ho hledat.

Běžely jsme zpátky po cestě a křičely jeho jméno, ale odpovídal nám jen déšť a hrom. Po několika minutách jsme dorazily na místo, kde se cesta rozdvojovala. Tehdy mi došlo, co se stalo: vnuk se nejspíš vydal po jiné cestě.

Dcera začala plakat. Já jsem se snažila zůstat klidná, i když se mi třásly ruce. Vytáhla jsem telefon, ale neměli jsme signál. Situace vypadala beznadějně. Pak jsem uslyšela slabé volání.

Rozběhla jsem se za hlasem. Asi třicet metrů pod námi byl svah a na jeho konci malý potok. Vnuk seděl u stromu a držel se za kotník. Nemohl vstát.

Nevěděla jsem, co bude dál

Seběhla jsem k němu, ale v polovině svahu mi podklouzla noha. Spadla jsem do bláta a sjela několik metrů dolů. Naštěstí jsem se zachytila o kořen. Dcera na mě křičela, ať se nehýbu.

Nakonec jsme se k vnukovi dostaly společně. Měl odřenou nohu, ale naštěstí nic zlomeného – jenže cesta zpátky byla v tu chvíli téměř nemožná. Schovaly jsme se pod převisem skály a čekaly, až nejhorší bouřka přejde.

Pamatuji si, jak vnuk seděl mezi námi a najednou se zeptal, jestli se odtud vůbec dostaneme. Podívala jsem se na něj a řekla, že samozřejmě; přitom jsem si tím v tu chvíli vůbec nebyla jistá. Když déšť po téměř hodině zeslábl, uslyšely jsme z dálky hlasy.

Byla to horská služba. Někdo z penzionu si všiml, že jsme se nevrátili, a zavolal pomoc. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, když jsem slyšela cizí lidi. Domů jsme se dostali až večer. Všichni tři jsme byli špinaví, promrzlí a vyčerpaní.

Od té doby se na počasí na horách dívám úplně jinak. Pokaždé, když někdo řekne, že už je skoro u cíle, vybaví se mi ten den – protože právě těch posledních pár metrů může někdy rozhodnout o všem.

Věra T., (58), Hradec Králové