Na důchod jsem se moc těšila. Už mě bolelo celé tělo, věčné tlachání mých kolegyň mě otravovalo, a když se změnil náš šéf, zmizela i pohodová atmosféra.

Byl nejvyšší čas odejít. Sice mě přemlouvali, abych ještě zůstala, protože nejsou lidi, ale já byla urputná a říkala jsem NE NE!

Neměla jsem žádný plán

Nedošlo mi, že budu doma čučet do zdí, pouštět si televizi se seriály, které se mi ani trochu nelíbily. Najenou jsem si uvědomila, že nemám žádný plán, co budu v důchodu dělat, dokonce už vůbec nemám ani plán B.

Manžel se důchodu nedočkal, zemřel dva roky před jeho začátkem. On ale vždycky věděl, co bude dělat, plánoval, chystal se pustit do renovace svého veterána. Neměl na něj čas, a tak ta aerovka čekala v garáži. Je tam pořád. Nevím, co s ní.

Něco musím dělat

Uvědomila jsem si, že to takhle nejde dál. Vždyť přece musím něco dělat, jinak se zblázním. Napadlo mě, že bych se mohla vrátit do práce, ale to mi hrdost nedovolila. Jednou jsem řekla NE, tak to přece nebudu měnit.

Vypadalo by to, že jsem bezradná a že se doprošuju. Tak to ne! Napadla mě najednou moje kamarádka Marta. Poslední dobou jsme se moc neviděly, měla nějaké starosti s rozvodem. Vylovila jsem její číslo a zavolala. Kupodivu zvedla telefon po třetím zvonění. Jako by na ten telefon čekala.

Daly jsme si rande

Dohodly jsme se vcelku rychle, že se sejdeme. „Mám stejný problém,“ stačila mi říct. Ulevilo se mi, když se schůzkou souhlasila. Marta si vždycky dovedla se vším poradit. Jen ten rozvod ji trochu rozhodil a nechtěla o něm mluvit.

U mě si mohla být jistá, že na téma chlapi se bavit nebudeme.

Tajná schůzka

Sešly jsme se v malé literární kavárně. Místo vybrala Marta. Jednak proto, že tam její dcera dělala barmanku, jednak měla ještě jiný důvod, který nechtěla hned prozradit. „Ty potřebuješ něčím naplnit čas, ale já také.

Musím přijít na jiné myšlenky, vyčistit si hlavu,“ odstarovala svoji řeč. Vlastně mě ze začátku nepustila ke slovu.

Ten nápad se mi zalíbil

„Budeme studovat,“ zaslechla jsem poslední větu. „Počkej,“ zarazila jsem ji. „To jako myslíš vážně? Teď, na stará kolena, si mám dát tašku na záda?“ Koukla se na mě jako nasupená paní učitelka na žáka, který se nedokáže naučit nazpaměť jednoduchou básničku.

„Není to přece nic děsivého,“ začala mě konejšit. „A důchodcům hlavy netrhají,“ dodala. A začala mi zase vykládat o tom, jak si budeme udržovat mozek pořád v pohotovosti, je to nejlepší obrana proti alzheimerovi.

„Najdeme si určitě také nové kamarádky, prostě to rozjedeme, jako když jsme chodily do školy za mlada,“ rozhazovala rukama. „A také budeme chodit za školu?“ zeptala jsem se. Marta vyprskla smíchy: „No vidíš, to asi budeme někdy muset!

Vrátíme si prostě mládí.“ A mně se ten nápad začal najednou líbit. Teď už vím, jak si pomoci z té nudy. Že mě to nenapadlo dřív!

Smála se mi

Přihlásily jsme se na jazykovou školu. „Nikdy není pozdě se učit jazyk,“ kývla Marta. Zvláštní bylo, že stejnou větou nás uvítala lektorka. Pak nás zpovídala jednoho po druhém, proč jsme si vybrali zrovna angličtinu.

Když došlo na mě, vyhrkla jsem: „To kdybych se potkala s královnou Alžbětou, abych si s ní mohla popovídat.“ Lektorka se držela, ale bylo vidět, že jí cukají koutky. Někdo za mými zády vyprskl smíchy. Otočila jsem se a spatřila paní se žlutým copem.

„To jako s královnou?!“ smála se už nepokrytě. Cítila jsem, že tahle spolužačka nebude patřit mezi mé nové kamarádky.

Máme své sny

Ale zase jsem se tím netrápila. Myšlenka, že bych mohla potkat královnu, je sice šílená, ale zase ne tak určitě nemožná. Co když vyrazím do Londýna a zrovna zrovinka na ni natrefím. Martě se moje odpověď líbila.

„Nesmíme se držet při zdi,“ řekla mi. „Můžeme mít přece i šílené sny, komu je co do toho, jsou to přece naše životy. A když se učíme anglicky, kam jinam vyrazit než právě do Anglie. Třeba se tam najde nějaký dobře situovaný pán s typickým suchým humorem…“

Zarazila se uprostřed věty. „Co jsi lektorce odpověděla ty?“ zeptala jsem se. Kvůli té chechtající copařce jsem se nesoustředila. „No přece, že bych ráda poznala nějakého dobře situovaného džentlmena!“ A tomu se nikdo nesmál.

Tak jo, máme obě své sny.

Máme kamarádku

Po škole jsme si chodívaly sednout na kávu s dalšími spolužačkami. A kupodivu se mezi členky tohoto dámské klubu zařadila i ta s copem. Věra se jmenuje. Vyklubala se z ní dobrá společnice, která nezkazí žádnou legraci.

Ten smích při anglické královně jsem jí už dávno odpustila. Ona se totiž směje skoro všemu. A já mám teď pořád co dělat, na nudu, která mě děsila si už ani nevzpomenu.

Jitka P. (72), Brno