Ten příběh mi vyprávěla moje sestra. V dětském domově potkala dívku, která malovala smrt nenáviděné vychovatelky tak dlouho, až se tragedie skutečně stala.
Moje sestra Jana pracovala léta v dětském domově. Jednou tam měli velmi zvláštní holčičku. Jmenovala se Eržika. Sedávala až úplně vzadu, sama u stolu.
Bosé nohy překřížené pod stolem, oblečené do sešlapaných papučí.
Její drobná hubená postava byla nahrbena neustále nad papírem, na který malovala.
Ostatních dětí si nevšímala. Byla zabrána tak do své práce, že nad sebou nezpozorovala jednu ze sester. „Mluvím s tebou Eržiko, tak laskavě zdvihni tu svoji hlavičku a podívej se na mě!“ Dívka však malovala dál. Zdálo se, že sestru nevnímá.
Sestra dívce papír vytrhla z ruky a prohlédla si ho. „To jsem zase já?“ otázala se. Na výkresu byla ženská postava, podobná jí. Ležela na zemi a nad ní se nakláněl velký pes s vyceněnými zuby.
Oči jako žárovky
Eržika přikývla. Její oči zářily z pod černé ofiny jako dvě žárovky. „Zřejmě jsi namalovala i tohle!“ zvolala a ukázala Eržice papír, na kterém byla ženská postava, podobna sestře s vysoko vyčesanými vlasy do přísného uzlu. Ležela pod autem.
Zbytek papíru tvořila velká červená kaluž. „Našla jsem to přilepené na dívčím záchodě!“ – „Ano, to jste vy, slečno Mráčková!“ odpověděla dívka a vyměnila si přehozené nohy pod stolem.
Nechala z nohou sklouznout papuče a bosými nohami začala na zemi dělat kruhy. Dělalo tak pokaždé, kdy byla rozrušena. „Tak se podívej, má milá.
Buď s tím okamžitě přestaneš, nebo ti zdejší pobyt tak znepříjemním, že vězení bude proti tomu výlet do přírody!“ – „Ano, slečno Mrázková!“ odpověděla dívka pokorně a pohyb bosých nohou pod stolem se zrychlil. „Asi mě moc nemiluješ, a nejsi jediná.
Ale já vyžaduji od dětí bezpodmínečné plnění všeho, co mají dělat. Přestaneš malovat ty přiblblé obrázky!“- „Ale já chci, abyste zemřela!“ Sestřina ruka málem vylétla a udeřila sedící dívku do tváře. „Naštěstí není důležité, co si přeješ ty, ale co já po tobě žádám!“
Použila snad woodoo?
Sedící dívka vzala beze slova další papír a začala malovat stejný motiv. Sestra ji vytrhla vztekle tužku z ruky a přelomila ji v půli. Popadla Eržiku za loket a dotáhla ji do kouta. Tam ji donutila kleknout.
„Budeš tu tak dlouho, dokud se ti z hlavy nevykouří všechny ty morbidní obrázky! Je ti to jasný?“ – „Ano, slečno Mrázková!“ odpověděla dívka.
Klečela a sledovala sestru, která byla známa svojí přísností. Ta vyšla z pavilonu a směřovala po písčité stezce k velkým černým vratům. Často se objevovaly na obrázkách Eržiky. Sestra k nim došla a s námahou se do nich opřela.
Bylo to chvíli před tím, kdy se z nedaleké zatáčky vyřítilo auto. Jelo velkou rychlostí. V zatáčce dostalo smyk, při kterém narazilo čelem do právě otevřeného křídla železných vrat.
Mezi přední kapotou a vraty zůstala sestra Mrázková. Její ruka vystřelila ve smrtelné křeči vzhůru, držela papír, na němž bylo namalováno přesně to, co se stalo. Sestra zemřela okamžitě.
A tehdy Eržika vstala z rohu a kráčela klidným krokem mezi stoly ostatních dětí ke svému místu. Tvářila se velmi vážně, ale na rtech se mihla vlnka spokojeného úsměvu, kterým počastovala celou místnost.
Štěpánka (54) Mostecko