Muži jsou věčné děti, a to i když jim už táhne na stovku. Dědovi to sice myslí skvěle, ale občas mívá nápady, za které by se nemusel stydět žádný puberťák.

Před půl rokem ho takhle napadlo, že by měl zkontrolovat, jestli motorka, na které seděl naposled před patnácti lety, ještě jezdí. Ani nepočkal, až za ním s manželem a dětmi přijedeme, nebo až u něj bude na návštěvě moje máma. Ne. Musel motorku vytáhnout hned.

Podle souseda ji kupodivu zvládal dobře. Zkontroloval ji, pošteloval a nakonec se rozhodl, že ji projede. Je s podivem, že i tohle zvládl, než se zpoza rohu vyřítila sousedova kočka. Děda měl obavu, že nebude dost rychlá a přejede ji, a tak strhl řízení.

V sousedovi by se ve chvíli, kdy se náš děda řítil i se strojem k zemi, krve nedořezal. „Byl jsem si jistý, že to nepřežil,“ řekl nám potom. „Taková havárie v třiadevadesáti?“ Jenže náš děda má, díky bohu, tuhý kořínek.

Ještě než přijela sanitka, kterou soused okamžitě zavolal, snažil se zvednout ze země. Moc mu to nešlo, a aby také ano! Měl otřes mozku, polámaná žebra a zlomený kotník.Narkóza je pro staré lidi ošemetná.

Trvá jim déle, než se z ní proberou, může jim hodně ovlivnit psychiku a někdy je to nevratné. Věděli jsme to a s napětím čekali, jak na tom po operaci bude.

Probíral se dlouho, když jsme odcházeli z nemocnice,některé věci si pletl, ale zdálo se, že je celkem v pořádku.

Velké překvapení

Když jsme ho navštívili druhý den, byli jsme trochu překvapení a rozladění z toho, že dědu převezli na pokoj, kde byli samí ležáci, kteří byli očividně duchem mimo. Děda si vyčítal, do jaké šlamastyky se dostal, a tohle mu na náladě nepřidalo.

Doufali jsme, že je to jen dočasné, kvůli nedostatku míst a sháněli jsme ošetřujícího lékaře. „Ten tu teď není,“ vysvětlovala nám sestřička, „jestli s ním chcete mluvit, musíte přijít zítra ráno. Ale nebude na vás mít moc času, jestli vůbec.

Já vám s přeložením dědečka nepomůžu, to je na panu doktorovi. Takže přijďte ráno.“ Manžel ani já jsme neměli čas, takže to zůstalo na mojí mámě. Z nemocnice mi volala celá zděšená.

Prý je dementní

„Představ si Terko, že je děda dementní,“ vzlykala do telefonu. „Nechali mu udělat, když se po operaci probral, nějaký test. Asi ta narkóza, ta všechno zavinila. Co budeme dělat? Chudák děda.“ Hned jsem mámě řekla, aby si vyžádala kopii lékařské dokumentace.

Děda a dementní? To se mi opravdu nezdálo. Navíc druhý den mi, až na špatnou náladu, připadal celkem v pohodě. Ne, to nesedělo.

Šéf mě v práci naštěstí ochotně pustil, tak jsem zavolala dětem a manželovi a vyrazila do nemocnice. Nálada se dědovi nezlepšila, o nějakých testech, které mu dělali se vůbec bavit nechtěl. Já si ale uvědomila jednu zásadní věc.

Při té nehodě děda ztratil naslouchátko, takže špatně rozuměl.

Jestli se ho na něco vyptávali, pak mohl být problém nejen v narkóze, ale i v tom, že nerozuměl a styděl se to přiznat. On je totiž náš dědeček tak trochu ješitný a neduhy stáří, pokud to jde, zapírá.

Byl psychicky na dně

Dokumentace mi moje podezření potvrdila, stejně jako hovor s dědou. Žádná demence u něj nepropukla. Jenže pan doktor se podíval, kolik je mu let a hned si udělal názor.

Pak už jen hledal, čím ho podpořit a v dané situaci našel hned několik důkazů, že má před sebou dalšího seniora na odpis.

Bohužel v tu chvíli už byl zase někde pryč, takže dědu čekal další den mezi pacienty, kteří na tom byli skutečně špatně. Musím říct, že to nám trochu nahánělo strach. Když jste nemocní, hraje psychika velkou roli u mladých, o seniorech nemluvě. A pro dědu bylo prostředí hodně skličující.

Museli jsme se bránit

Druhý den jsme se pustili do boje s ošetřujícím lékařem. Nejdřív po telefonu, potom osobně. Nechtěl uznat naše argumenty, jednal s námi hrubě. Manžel už mu málem jednu vrazil. U dědy jsme se střídali i s našimi dětmi, abychom mu zvedli bojovou morálku.

Jednoduché to nebylo. S pomocí kamarádky lékařky jsme sepsali své námitky a obrátili se na primářku s tím, že když nám dědečka nepřeřadí na oddělení s normálními pacienty, kde s ním budou jednat jako s každým svéprávným dospělým a co nejdřív nezačnou s rehabilitací, odvezeme si ho na reverz.

Vyšlo to na poslední chvíli

Zabralo to.

Paní primářka nechala dědovi udělat nové testy, při kterých zohlednila, že když nemá naslouchadlo, je třeba křičet, a když má špatnou náladu, je nutné z něj odpovědi páčit. Výsledek ji přesvědčil a děda putoval na oddělení, kde se na něj nedívali jako na živou mrtvolu.

Přišlo to za minutu dvanáct. Kdyby zůstal tam, kam ho umístili, nepochybně by z něj živá mrtvola byla. Už vím, že věk může hodně ovlivnit, jak se na vás lidé dívají. A budu dělat vše pro to, aby se to změnilo k lepšímu.

Tereza (61), Domažlicko .