„Opravdu musíte na tu dovolenou jet? To se mi nelíbí.“ A skutečně se mi to nelíbilo. Jenže moje dcera Tamara měla vždycky svoji hlavu. Tentokrát ale nešlo jenom o ni.

Prostě mi nepřipadalo správné, že si chtějí s Lukášem vyrazit do Rumunska do hor, když nechají doma Venouška. Venouška, kterému bylo teprve před nedávnem sedm měsíců.

„Podívej, jestli nám nechceš hlídat, můžeme ho klidně dát k Lukášovým rodičům. Určitě budou rádi. Ne jako ty.“

Dcera si vyhádala cokoli

Tohle byla typická Tamara. Když jí došly argumenty, začala s citovým vydíráním. „Víš, že o tohle nejde. Venoušek je můj milovaný vnouček.

Kromě toho u Petra s Mílou by byl celé dny v sídlištním jedna plus jedna, kde je v létě horko k zalknutí. Vím, že u nás mu bude líp. Jenomže prostě nechápu, jak můžete odjet od tak malého dítěte.“ Samozřejmě že jsem tu hádku nevyhrála.

Tamara se s Lukášem seznámila, když byla na Novém Zélandu. Jela tam s partou ostatních studentů. Dva měsíce měli pracovat jako česáči ovoce na farmě, aby si vydělali nějaké peníze, a pak chtěli vyrazit do hor. Lukáš tam pracoval taky.

No a do hor jela Tamara nakonec s ním. Začali jako kamarádi a horolezečtí parťáci, ale domů už se vraceli jako pár. Mě se Lukáš líbil od první chvíle, jen mi oba připadali trochu nezodpovědní. Svatbu po dvou letech známosti jsem jim spíš rozmlouvala.

Ale když se za další dva roky narodil Venoušek, šly všechny mé námitky stranou. První vnouče vám úplně změní pohled na svět. Je to nejenom pokračování života vašich dětí, ale také kousek vás samých.

Když jste s ním, najednou vám dochází, co jste se svými dětmi mohli udělat lépe, a vidíte v tom malém stvořeníčku šanci být pro něj milujícími prarodiči i chápavými parťáky. Před odjezdem jsem zkusila s dcerou a Lukášem ještě párkrát promluvit.

Manžel mi s tím moc nepomohl. Vždycky nechával dceři volnost. Kromě toho, i on se moc těšil, že budeme mít Venouška na tři týdny pro sebe. O tom, že pro tak malé děťátko není dobré být tak dlouho bez rodičů, vůbec nepřemýšlel.

Domluvili jsme se, že na poslední týden k nám zajedou Lukášovi rodiče, aby si vnoučka taky užili.

S Venouškem jsme si užívali

Od mladých jsme k nám domů dovezli všechno, co by malý mohl potřebovat. Dcera brala celou situaci s lehkostí, kterou jsem nechápala. Pořád mi opakovala, že dneska už na sobě rodiče a děti nemusejí pořád viset.

Že dovolenou s Lukášem opravdu potřebují, protože od doby, co se malý narodil, neměli chvilku klid. A že po horách nelezla od chvíle, kdy zjistila, že je těhotná, a že už z té dlouhé pauzy začíná šílet.

Najednou jsem měla dojem, že ji víc než synek zajímá jejich vlastní zábava. Možná, říkala jsem si v duchu, měli s dítětem přece jenom počkat. V den odletu jsme je i s malým doprovodili na letiště.

Kladla jsem jim oběma na srdce, aby byli opatrní, opatrnější než jindy. Teď už nejde jenom o ně, mají dítě, a kdyby se jim něco stalo… Moc si moje lamentace k srdci nebrali. Bylo vidět, že myšlenkami už jsou někde úplně jinde.

Děti v sedmi měsících jsou neskutečně sladké. Nemohli jsme se na Venouška dost vynadívat.

Pořád se smál, lezl po čtyřech po celém domě i po zahradě, každou chvíli chtěl hrát s dědou paci paci nebo bušit jednou barevnou kostičkou do druhé. Brali jsme ho ven, do zooparku, kde nadšeně křičel u každého zvířátka, do města, kde pozoroval auta a vlaky.

Občas jsem k nám domů pozvala kamarádku, která má stejně starou vnučku, a nechaly jsme děti lézt na velké dece na zahradě. To se teprve bylo na co dívat. V ten osudný den jsme vstali ráno jako obvykle. Malý se najedl a hrál si v pokoji s kostkami.

Ven jsme dopoledne nešli, protože se zatáhlo a vypadalo to na déšť. Teprve po obědě, když se vyspal a obloha byla jako vymetená, jsme šli na zahradu. Dorazila kamarádka s vnučkou. Děti na sebe broukaly, smály se, házely hračkami. Den uběhl jako voda.

Večer jsem dala malého spát. Na rozdíl od naší dcery, která se až do tří let budila několikrát za noc, malý spal jako Šípková Růženka.

Den jako každý jiný

V osm zalehl a budil se až kolem šesté ráno. Zatímco Venoušek spokojeně odfukoval, my jsme s manželem zasedli k televizi. Spát jsme šli po desáté, ale předtím jsem samozřejmě vnoučka zkontrolovala. Spal jako andílek, na zádíčkách, ručičky nad hlavou.

Občas mu zacukala oční víčka nebo otevřel pusinku, nejspíš se mu něco zdálo. Ani nevím, co mě vzbudilo. Neslyšela jsem zvenku žádný hluk.

V domě byl klid, z chůvičky, kterou jsem měla na nočním stolku, se neozývaly žádné podezřelé zvuky. Chvíli jsem jen tak ležela, ale pak jsem si řekla, že se na malého raději podívám. Spal hned vedle, v dětském pokoji.

První pohled mi nenapověděl, že je něco špatně. Ale vzápětí se mi hrůzou sevřel žaludek. Přiskočila jsem k postýlce. Malý nedýchal!

Hrůzou jsme nemluvili

Asi jsem vykřikla. Hned jsem Venouška popadla a zatřásla s ním. Hlavička mu ale bezvládně visela, byl jako hadrová panenka.

Hlavou mi běželo všechno, co jsem kdy slyšela nebo četla o první pomoci. Malého jsem položila na zem a začala mu dávat umělé dýchání a dvěma prsty masírovat srdíčko. Nevšimla jsem si, že do pokoje přiběhl manžel.

Ale jako přes skleněnou stěnu jsem slyšela, jak volá záchranku. V tu chvíli jsem se dokázala soustředit jen na jediné. Abych do toho sladkého drobného tělíčka dokázala vdechnout život.  Nevzdávej to a žij!

Pohotovost dorazila rychle, ale mě se zdálo, že se nad tím naším zlatíčkem skláním celou věčnost. Pokračovali s oživováním, a jakmile to šlo, naložili malého do sanitky. Manžel mezitím zavolal taxíka a do nemocnice jsme jeli za sanitkou.

Oba jsme byli k smrti vyděšení. Neřekli jsme ani slovo, jen jsme se drželi za ruce. Nemocniční chodby jsou děsivé místo. Ale to, co nám lékař zanedlouho po našem příjezdu oznámil, by člověk nechtěl slyšet ani v ráji. Venoušek byl mrtvý. Nechápala jsem to.

Nechtěla jsem to pochopit. Náš vnouček je přece zdravý, v pořádku.

Obviňuje nás

Vždyť ještě dopoledne si hrál s Adélkou a večer tak hezky papal. Dostala jsem injekci na uklidnění. Čas se zpomalil. Lékař mluvil o syndromu náhlého úmrtí kojence jako o nejpravděpodobnější příčině smrti. A chtěl vědět, kde jsou rodiče. Rodiče.

To byla další rána. Jak proboha řeknu své dceři, že její děťátko umřelo? Nesouvisle jsem lékaři vysvětlovala, že mladí jeli na hory. Manžel mě přerušil a vysvětlil, jak se věci mají. Lékař se nás zeptal, jestli chceme dceři a jejímu manželovi zavolat.

Ani jsem nezaváhala a řekla, že ne. Ne. Ať to udělá on sám. Nedokázala bych to. A nechtěla jsem, aby to dělal manžel. Už tak jsme byli na dně. Sehnat Tamaru s Lukášem nebylo vůbec snadné. Podařilo se to až za tři dny. Tři nejhorší dny v mém životě.

Mezitím pitva potvrdila podezření lékařů. Všichni nás utěšovali, že se to stává. Že za to nikdo nemůže. Jako by vás tohle mohlo nějak utěšit, když jste ztratili to nejsladší, nejrozkošnější děťátko na světě. Mladí přijeli až pátý den.

Dcera se hned po příjezdu zhroutila, ale předtím nám ještě zakázala, abychom šli na pohřeb. Vinila nás, že jsme vnoučka zabili.

Skončila na psychiatrii

Měla jsem pocit, že mi pukne srdce. Hned po pohřbu musel Lukáš Tamaru odvézt do psychiatrické léčebny. Neobviňoval nás jako ona, ale mluvit s námi nechtěl. Dcera už je v léčebně tři měsíce. Její stav se příliv nelepší.

Lukáš za ní chodí, ale nás k ní na návštěvu nepustí. Pořád nás totiž z té tragédie viní. Manžela její chování zlomilo.

Uzavřel se do sebe, nechce ji vidět a nemluví ani se mnou. Nevím, co se mu honí hlavou, a trpím, když vidím tu bolest a zoufalství v jeho očích.

Moje známá lékařka říká, že si to nemáme tak brát, že dcera tím, že obviňuje nás, potlačuje vlastní nesnesitelné výčitky. Stejně je to už jedno. Venouškovi nic život nevrátí. Byla bych nejraději, kdybych usnula a už se neprobudila. .