Někdy je náš pocit zodpovědnosti silnější než všechno ostatní, k naší smůle.

Procházela jsem se jednoho dne mezi stánky na farmářských trzích, když mě najednou mě upoutala žena, která do euforické předvánoční scenérie vůbec nezapadala. Stála sama a smutně někoho hledala v davu.

Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že ji znám. Lépe řečeno, tu ženu jsem kdysi znala velmi dobře, jen zoufalství v jejích očích pro mě bylo cizí. Jolanu jsem neviděla už aspoň třicet let, ale v době středoškolského studia jsme byly velké kamarádky.

Nejprve byla jako on

Jolana mě také hned poznala. Pozdravily jsme se a ona mě hned tahala do nedaleké kavárny. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak se jí celou tu dobu dařilo. Na tváři se jí opět objevil stín. Řekla, že mi o tom poví u kávy.

Tam se rozpovídala o tom, že je sice léta vdaná, ale nedá se říct, že by byla šťastná. Její manžel Lukáš je úspěšný podnikatel.  Jolana má pohádkový život, partner je i hodný a věrný. Problém je však ten, že on by neměl ani čas být jí nevěrný.

Neměl nikdy čas vlastně na nic, práce ho úplně pohltila. Seznámila se s ním kdysi na vysoké škole. Oba byli velmi ambiciózní, záliba ve studiu a později v práci je osudově spojila.

Kdyby prý Lukáš nebral Jolanu jako motivaci a  soupeře, kterého musí překonat, ani by si jí možná nevšiml. Ženy prý vůbec neregistroval, stále si říkal, že na vztahy má čas, až dostuduje, až udělá kariéru. Tím, že jeho přístupu Jolana rozuměla, tak si ho získala.

Odmítal si odpočinout

Když si pak kamarádka řekla, že soutěžení nemá smysl, nechala Lukášovi volný prostor.  Vzali se a on se prý na svatbě smál, že kdyby ji nepotkal, tak by možná ani žádnou ženu nepoznal. Teprve po letech si uvědomila, že to byla jeho smutná životní pravda.

Na rozdíl od Lukáše brzy zjistila, že práce je něco jiného než život. On ale před sebou pořád viděl nějaké nové pracovní cíle a ty dávaly smysl jeho existenci. Jolana si těžce zvykala na to, že vztah pro něho není prioritou.

Musela si ale přiznat, že to věděla vlastně už před svatbou. Problém byl v tom, že Lukáše milovala a nedovedla si představit, že by ho opustila. V pětatřiceti dostal její manžel první infarkt. Tehdy si uvědomila, že překročil všechny limity.

Marně mu předtím říkala, aby zvolnil a aspoň trochu si odpočinul. Vždy to odsouval na léto, pak na zimu, nikdy k tomu ale nedošlo. Nebylo divu, že po čtyřicítce přišly další vážné zdravotní potíže.

Řekla, že ho nemůže opustit

V takovém manželství si Jolana netroufla mít děti. Věděla ostatně, že Lukáš po nich vůbec netouží. Byly dny, kdy si kladla otázku, jestli její vztah k němu má dále smysl.

Odpověď ale byla vždycky stejná: nemůže ho přece opustit, když má na krku tři firmy, z práce chodí o půlnoci a nebyl by nikdo, kdo by se o něho postaral. Uvědomovala si, že zůstává jeho jediným kontaktem s reálným životem.

Dokázala ho občas přibrzdit, když bylo opravdu zle. Lukáš to sice Jolaně nikdy neřekl, dobře však věděl, že jí potřebuje. Poté, co si dávná kamarádka vylila své srdce, spatřila jsem v jejích očích slzy.

Ptala se potom mě, jak se mi daří. Cítila jsem se skoro hloupě, když jsem jí líčila, že jsem léta šťastně vdaná, vychovala jsem syna a dceru a jsem už babičkou.

Rozloučily jsme se dost rozpačitě, vyměnily jsme si na sebe kontakt, ale dlouho jsme se jedna druhé neozvaly. Až nedávno mi Jolana s pláčem volala, že její manžel je po mozkové mrtvici a zřejmě zůstane v trvalé lékařské péči. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct.

Radka Z. (50), Praha