Možná bych mohla dárky vyrábět, jak to dělá spousta mých kamarádek, které mají hluboko do kapsy. Nebo bych je mohla samozřejmě koupit, tak špatně na tom zase nejsem. Ale já je lovím.

Říkám tomu lov, protože krádež mi přijde jako moc silné slovo. Když se to ale vezme opravdu do důsledku, tak skutečně kradu. Nemůžu si pomoct a vlastně teď už ani nechci, protože na světě zase tolik zážitků, které by ve mně vyvolávaly adrenalin, nemám.

Chodím na lov

Jsem už v důchodu, pracovala jsem celý život jako úřednice u bezpečnostních složek a dny, kdy se v mém životě nic neděje, snáším velice špatně.

Vždycky si říkám, že už to neudělám, že by mě mohli chytit a předvést dokonce do budovy, kde jsem desítky let působila.

Špatně se to vysvětluje, ale ta touha riskovat mě nakonec vždycky přemůže a já se vypravím „na lov“, jak tomu říkám.

Vánoční svátky jsou pro mě vlastně taková „lovecká sezóna“, ale musím říct, že dárky nekupuju svým blízkým nikdy ani v průběhu roku, ani vnoučatům na Velikonoce nebo na Mikuláše.

Letos jsem měla v adventním čase zvlášť vydařené výpravy, ze kterých jsem si odnesla vánoční dekorace, šperky z chirurgické oceli, drobnou kosmetiku, dokonce několik šátků nebo vykrajovátek na cukroví.

Na začátku byla barbie

Svoji první věc v životě, která mi nepatřila, jsem ulovila v šatně ještě na základní škole. Tehdy si kamarádka přinesla snad vůbec první panenku Barbie, která se vůbec v ještě socialistické republice objevila.

A pokud nebyla přímo první, tak jedna z prvních úplně určitě. Když řeknu, že mě panenka fascinovala, je to slabé slovo. Absolutně mě očarovala, vedle něčeho takového v očích desetileté holčičky nemohly žádné mohutné panny-chodičky obstát.

Nejvíc se mi líbily miniaturní střevíčky na podpatku, které měla panenka obuté, myslela jsem na ně neustále.

Věděla jsem, že panenku musím mít a během převlékání, kdy už se spolužačky tlačily k východu ze šatny do tělocvičny, se mi ji podařilo nepozorovaně vyhodit z okna do hustého keře pod nimi.

Samozřejmě, že spolužačka Klára rychle přišla na to, že panenku nemá, moc a moc plakala. A hned se začalo vyšetřovat. Prošla jsem prohlídkou, stejně jako všechny ostatní holky, protože nikoho nenapadlo, že panenka leží pod oknem v křoví.

Vrátila jsem se pro ni až večer, když jsem na venčila svého jezevčíka Astu. Přesně, jak jsem měla v plánu.

Panenka a já

Dva úžasné večery jsem strávila s Lízinkou, jak jsem tu Barbie krásku pojmenovala. Pak ji našla maminka a bylo jí jasné, že jsem pannu nezískala jen tak.

Ačkoliv jsem ji skoro na kolenou prosila, aby to nedělala, nakráčela se mnou ráno do školy a malér byl na světě.

Tehdy ještě neexistovali školní psychologové, ale kdyby ano, asi by se už tehdy provalilo, že mám sklony ke kleptomanii. Kolikrát mi maminka ze zavřených pěstiček vyndávala drobnosti, které jsem ulovila na nákupech.

Knoflíky, korále, jelení lůj, malé hračky. Spolužačce jsem se musela omluvit a třída mě pak tak trápila šikanou, že jsem musela přestoupit na jinou. Dodnes mi někteří bývalí spolužáci v mém rodném městě ani neodpovědí na pozdrav.

Celé to bylo o to nepochopitelnější, že pocházím z velmi dobře situované rodiny. Na rozdíl od většiny ostatních lidí ve státě jsme netrpěli žádným nedostatkem, měli jsme bony a dokonce i kontakty do zámoří.

Navíc jsem byla tatínkův mazánek, takže by bývalo stačilo zmínit se před ním o panence a za pár týdnů bych ji určitě dostala. Vždycky jsem měla všechno (i daleko víc) na co jsem ukázala. Táta byl workholik, jak se tomu dneska říká a maminka v domácnosti.

Zelená vdova. Starala se většinou o svůj zevnějšek, chodila s přítelkyněmi na tenis, měli jsme hospodyni – takovou Emu, jako v seriálu Nemocnice na kraji města. Žila jsem si jako v bavlně. Přesto jsem si nemohla pomoct, věci.

Komu chybí maličkosti?

Svojí posedlosti tím okamžikem, kdy si vyhlédnete kořist a opatrně se snažíte ji získat, jsem se nezbavila po celý život. Jediné, čeho lituji je, že mě stála manželství. Chodila jsem za manželem do práce a moje nenechavé prsty úřadovaly i tam.

Když pak doma nevěřícně kroutil hlavou, že u nich v práci někdo krade a kolegyně si stěžují, ještě jsem to s ním probírala. Jak je to hrozné, kdo by to mohl být… Pak ale našel moji skrýš ve skříni a bylo zle.

Byly tam jen maličkosti, jako obvykle: rtěnky, zrcátko, náramek, peněženky s pár stovkami. Nenechal si to vysvětlit. Sice mě neudal, prý by měl jen z ostudy kabát, ale od té doby jsme se strašlivě hádali, a nakonec mě opustil kvůli jiné ženě.

Bohužel už jsem potom nenašla nikoho, s kým bych měla děti, takže jsem teď dost osamělá. Proto se tolik těším na Vánoce, které obvykle trávím v rodině své sestry. Jakmile začnou venku adventní trhy a v obchodech tlačenice, je to jako by mě polili živou vodou.

Pořád si říkám, že zas až takovou škodu nedělám. Kdo pozná, že mu chybí na mističce pouťový prstýnek, když jich je tam další stovka? A komu chybí knížka z levných knih za pár korun, kterou si stejně nikdo nekoupí?

Marie Š. (69), Praha