Je naprosto nepopsatelné, co zažíváte, když se dozvíte, že vaše dítě do několika hodin pravděpodobně zemře. Máte obavy, strach, cítíte se vinni za to, že to potkalo vaše milované dítě a ne vás. Vůbec nechápete, proč dušička vašeho dítěte je připravená odletět….

Před třemi lety jsme byli ještě rodina, která se smála, bylo jí všude plno. Měli jsme hlavou plnou plánů a snů. Bylo pozdní jaro a venku se střídalo nepopulární aprílové počasí.

Jeden den jsme přišli domů z vycházky s mokrými nohami, druhý den jsme byli všichni zpocení, že ani deodorant nemohl překrýt „vůni“ potu. Já jsem vstávala první. Připravila jsem vždy snídani pro tři chlapy mého života.

Viróza zasáhla celou rodinu

Viróza nás pohlcovala jednoho po druhém. Nejdříve začal pokašlávat a posmrkávat mladší Honzík do dvou dnů se s nastuzením potýkal nejen Péťa, ale i manžel. Odpoledne jsem přišla do našeho lazaretu.

Manžel byl protivný, jako každý chlap s rýmou, Péťa si v posteli hrál s autíčky a Honzík tvrdě spal, měl jen zvýšenou teplotu. Po hodině stále spal, ale když spal i po dvou hodinách, začala jsem být mírně znepokojená. Ptala jsem se manžela, od kdy spí.

Ten se zamyslel a odpověděl mi, že usnul nějak po obědě. Velmi mne to znepokojilo. Volala jsem kamarádce zdravotní sestřičce, jestli se jí to zdá být normální, že spí téměř už šest hodin v kuse.

Odpověděla mi, že nemocné dítě s rozběhnutou virózou skutečně takto dlouho může spát. Doporučila mi však ať ho zkusím vzbudit a zavolám ji, jak reaguje.

Honzík stále ještě spí…

Honzík na mé podněty nereagoval, ve zmatku jsem s ním začala třást, ale oči neotevřel. Okamžitě jsem volala zpět kamarádce a ta mi řekla, ať okamžitě volám záchranku, že ona jede rovnou do nemocnice, že tam bude na mne čekat.

Když záchranka dorazila, šlo vše ráz na ráz. Zkoušeli Honzíka také probudit, nasadili mu ihned kyslíkovou masku a řekli, že s ním jedou pravděpodobně na ARO. Dojela jsem chvíli po sanitce. Honzík už ležel napojený na ventilátoru.

Lékaři mne začali zpovídat, co předcházelo tomu stavu, než jsem zavolala záchranku. Říkala jsem, že měl rýmu a zvýšenou teplotu, že nemocný byl i druhý syn a manžel, že celé odpoledne prospal a po několika hodinách, že nebyl k probuzení.

Vyptával se, ještě na řadu dalších věcí, ale nepřipadlo mi, že by to nějak souviselo se současným stavem našeho synka. Ráno se zdálo, že se Honzíkovi přitížilo, srdíčko bilo velmi pomalu…

Byl v umělém spánku a lékaři začali vyslovovat podezření, že se nedá vyloučit, že došlo k poškození mozku. Důvod byl stále nevyjasněný. Lékaři se rozhodli, že syna musí odeslat na vyšetření, které by mělo přesněji ukázat, jak je na tom mozek a jeho činnost.

Po několika telefonátech rozhodli, že ho přeloží do motolské nemocnice. Z vyhlášené pražské nemocnice přišla zdrcující zpráva. Mozek vykazoval jen minimální činnost. Oznámili nám, že by bylo vhodné, abychom přijeli, že se už pravděpodobně neprobere. .

Loučení, kterému nevěříte!

Dojeli jsme do nemocnice a čekala nás zpráva, na kterou jsme nebyli ani trochu připraveni. U Honzíka byla konstatována mozková smrt. Oznámili nám, že ho odpojí od přístrojů. Takové zprávě se nedá uvěřit.

V pondělí byl ještě ve školce a v pátek se rozhoduje o tom, jestli vůbec bude žít, přesněji, jak dlouho ještě bude žít… Zhruba za hodinu za námi přišel lékař a vybídl nás s manželem, abychom se šli s Honzíkem rozloučit.

Nejdříve chcete uvěřit tomu, že jen pojede na jiné oddělení nebo do jiné nemocnice, ale realita je jiná. Odcházeli jsme a ani jeden jsme nevěřili, že je to pravda. Cestou domů jsme nepromluvili ani slovo.

Když jsme přijeli domů, okamžitě jsem začala balit jeho oblečení do pytlů a vše jsem vynesla na půdu. Druhý den jsme šli zařídit pohřeb. V tomto zoufalství mi volalo skryté číslo, nejdříve jsem váhala, ale nakonec jsem ho zvedla. Byla to policie.

Úplně jsem nechápala, proč chtějí, abychom přijeli, byli jsme v blízkosti, tak jsme sdělili, že zhruba za půl hodiny tam budeme. Nebylo nám úplně jasné, proč s námi chtějí mluvit o Honzíkovi.

V ten moment vám běží hlavou, co ještě se mohlo stát a nakonec připustíte myšlenku, že možná pochybila nemocnice a náš chlapeček tu ještě mohl být.

Nesmlouvavý výslech na policii

Přijeli jsme na policii a k velkému našemu překvapení s námi chtěli mluvit odděleně. Opět jsem nechápala, proč nás při tak velké bolesti chtějí rozdělit. Za sebe mohu říci, že to, co následovalo, se mi z paměti asi nikdy nevymaže.

Oznámili nám, že toxikologický rozbor prokázal přítomnost látek, které tlumí úzkosti a deprese. Byly zjištěny v takovém množství, že byly pravděpodobnou příčinou smrti.

To, co bylo nejstrašnější, bylo to, že nám oznámili, že musíme odložit pohřeb kvůli důkladné pitvě. Manžel o tom dodnes vůbec nechce mluvit. Chtěli po nás, abychom každý zvlášť a samostatně podali vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít.

Nevěděla jsem, jak to bylo možné. Já ani manžel, žádné takové léky nebereme, neměla jsem tušení, kde by k takovým lékům přišel, vždyť je to malé dítě, to si je přeci nemohlo nikde koupit.

Za dva dny nás zavolali opět a opět jsme museli každý jít sám za sebe. Dokonce byla vyjádřena domněnka, že jsme Honzíka z nějakého důvodu předávkovali, tedy jeden z nás. Já ráno odjela do práce, takže to spíše ukazovalo na manžela.

K dispozici již měli pitevní protokol, ve kterém stálo, že příčina smrti bylo předávkování silnými antidepresivy. Další den následovala domovní prohlídka.

Nic se nejdříve nenašlo, všechny léky, které jsme měli doma, zabavili s tím, že půjdou na expertízu, zabavili nám i počítač. Chtěli vidět věci našeho syna, odebraly jsme se tedy na půdu.

Pytle s jeho věcmi nechtěli ani rozbalovat a řekli, že je odvezou tak, jak jsou.

V průběhu domovní prohlídky jsme tak nějak vyrozuměli, že jednou z teorií také je to, že jsme volně neprodejnou látku, kterou se pravděpodobně otrávil náš syn, koupili nelegálně přes internet.

Za pár dnů se výslechy ještě opakovaly. Nejdříve jsem měla pocit, že se nám snaží do hlavy vrýt vlastní naší vinu, ale jen to ještě neumí správně popsat a mi správně pojmout. Cítila jsem pod obrovským tlakem.

Vyšetřování se ubíralo tím směrem, že jsme Honzíka předávkovali s úmyslem ho utlumit, aby doma nezlobil. Museli podstoupit i detektor lži. Po dalším týdnu již bylo evidentní, že chtějí případ uzavřít a je jim jedno koho obviní.

Tentokráte si vzali na mušku staršího syna. Byla vyslovena hypotéza, že mu léky do pití přimíchal Péťa. Nebyl prostor pro truchlení, začali jsme bojovat za syna, že svého mladšího brášku nezabil.

Jeho výslech se konal u nás doma a za přítomnosti pracovnice ze sociálního odboru, několika vyšetřovatelů a pracovnice soudu. Celý výslech se nahrával na kameru. Byla prováděna také rekonstrukce. Péťa byl fakt zmatený a potvrdil, že dal Honzíkovi medicínku.

Až po té jsem si uvědomila, že jsme vlastně byli vedeni ke konkrétním odpovědím, které odpovídali vyšetřovací verzi policie.

Intuice ukrátila nechutný výslech

Najednou se ve mně něco vzbouřilo. Byla jsem znechucená a rychle jsem si začala přehrávat poslední den, kdy jsem přivedla Honzíka ze školky. Něco mne nutilo přemýšlet nad těmi momenty, přesně jsem nevěděla cop, ale instinkt mi vedl zpět.

Odběhla jsem do předsíně a jeden vyšetřovatel mne okamžitě následoval. Začala jsem křičet: „Mám to, mám to!“ Přerušili výslech a všichni se seběhli do předsíně.

Nikoho před tím nenapadlo prohlédnout Honzíkův baťůžek, protože, vše včetně botiček jsme ihned po jeho odchodu zabalili do pytlů a odnesli na půdu a následně si vše policie odnesla, ale zůstal tu baťůžek ze školky, který unikl naprosto pozornosti všech.

V kapsách baťohu bylo několik různých léků… Baťůžek ihned odvezli. Léky mu dal jeho kamarád ve školce, že to jsou dobré bonbonky. Vyšetřovatelé nakonec celý případ odložili..