Milovala jsem ho, ale osud nás rozdělil. Spojil se opět se mnou až ze záhrobí.

Na svoji první lásku nikdy nezapomínáme. Já jsem ji prožila během studia na gymnáziu. Nebyla jsem typem dívky, o kterou by usilovala většina kluků.

Nepřipadala jsem si hezká, byla jsem neprůbojná a nesmělá. Tím větší štěstí jsem pak pociťovala, když začal můj vztah s Jakubem, klukem z vedlejší třídy.

Byla jsem s ním šťastná

Ani Jakub nepatřil k vůdčím typům nebo klukům se širokými rameny, jako spousta jeho vrstevníků. Byl to spíš romantik a snílek. To, že si mě všímá, jsem zjistila, když jsem chodila do druháku. Jednoho dne si ode mě vypůjčil učebnici matematiky.

Když mi ji pak vrátil, našla jsem tam lístek s milostnou básní, která byla o mně. Prožívala jsem něco, co jsem dosud neznala. Brzy jsme se sblížili, i když zatím jen jako kamarádi. O rok později už z toho ale byla velká láska.

Já jsem se díky ní proměnila, stouplo mi sebevědomí a cítila jsem se nejšťastnější v životě. K maturitě jsme oba došli bez problémů, učili jsme se spolu a to nám dodávalo sílu.

Oba jsme se ale hlásili na jinou vysokou školu – já na ekonomickou, Jakub na filozofickou fakultu. Na rozdíl ode mě se tam ale nedostal a musel nastoupit na vojnu. Brala jsem jako samozřejmost, že na něho ty dva roky budu čekat.

Zmizel a nic jsem nevěděla

Měli jsme v plánu, že se po vojně vezmeme, i když ještě budu studovat. Jakub ale dostal zajímavou nabídku práce v zahraničí, kam mohl odjet s kamarádem. Bylo to v jedné africké zemi.

Obnášelo to zajímavou finanční částku, která se pak mohla hodit pro naše manželské začátky. Souhlasila jsem s tím, aby Jakub odjel, i když mi bylo těžko u srdce. Na letišti jsem se s ním rozloučila a nikdy by mě bývalo nenapadlo, že se vidíme naposledy.

Z Afriky už se nikdy neozval. Doslechla jsem se jen neurčité fámy, že využil možnosti a utekl do jiné země. Čekala jsem na Jakuba několik let. Každý den jsem se trápila.

Potom jsem to vzdala, pochopila jsem, že se nevrátí. Před třicítkou jsem se provdala, měla dceru, ale úplně šťastná už jsem nikdy nebyla. Manželství mi vydrželo do padesátky.

Jeho duše si mě zavolala

Stalo se to jedné lednové noci, kdy mě trápily deprese nad nejasným koncem mé první lásky. Bydlela jsem už sama. Probudil mě divný pocit. Ze tmy jsem zaslechla Jakubův hlas. Bylo to, jako by se ozýval ze stěn.

Mluvil šeptem a nebylo tomu moc rozumět. Pár slov jsem ale pochytila, mimo jiné název jednoho malého města ve Francii a slovo „hřbitov“. Celé se to ještě několik nocí po sobě opakovalo.

Brala jsem zjevení jako pobídku k tomu, abych se do francouzského městečka vydala. Vnímala jsem, jak mě k tomu rozhodnutí vede nějaká neznámá vnitřní síla. Tatáž síla mě pak na místě zavedla ke hrobu, kde jsem našla Jakubovo jméno a příjmení.

Důkazem, že se skutečně jedná o něho, byla i fotografie. Datum smrti bylo poměrně čerstvé a shodovalo se s dnem, kdy jsem začala prožívat ty tajemné noční příhody. Měla jsem slzy v očích. Všimla si toho žena, která přicházela uličkou mezi hroby.

Zeptala se, jestli jsem Jakuba znala. Dnes vím, že tohle setkání zařídil můj milovaný z onoho světa. Žena se mi představila Jakubova družka, se kterou strávil většinu života. Stále prý o mně mluvil, ale styděl se za to, jak mě zklamal.

Po svém útěku se tenkrát dostal do problémů a připletl se k neúmyslnému zabití. Několik let strávil za mřížemi. Pak už se nechtěl se mnou setkat. Jeho duše mě ale vyhledala po smrti, abych v té své duši našla klid.

Dana R. (61), Brno